Jorkšírský teriér a život s ním

Malý střapatý modrošedý psík s hnědou hlavou a packami, nabitý živelnou energií, s jiskrou v oku, kterému nesmí nic uniknout. Tak na první pohled působí jorkšírský teriér.

Historie
Nad jeho původem si lámou hlavu i nejzkušenější kynologičtí odborníci. Mezi jeho předky patřili pravděpodobně již dnes vymřelý Clydesdale terrier či Watter side terrier, Skyterrier a zřejmě i maltézský psík. Jorkšírský teriér byl vyšlechtěn chudými anglickými tkalci, kteří potřebovali malého, ostrého a sebevědomého pejska, jenž by ohlídal jejich obydlí před nežádoucí návštěvou a ochránil je před neustálým obtěžováním hlodavci. Zároveň chtěli, aby nebyl náročný na krmení jako velký pes. Postupným stěhováním tkalců za prací, a s nimi i těchto psíků, se jejich chov rozšiřoval. Také je používali horníci v dolech, kde tito stateční bojovníci měli za úkol lovit krysy a jiné škodlivé hlodavce. Jejich postavy byly trochu mohutnější oproti dnešním jorkům, pejsci vážili kolem 7 kg. Srst neměli tak hedvábnou a dlouhou. To vyplývalo z jejich využívání k lovu, kde by jim srst současných jorkšírů byla jen na obtíž. Tento pejsek byl také chován pod různými názvy, dnešní název Yorkshire terrier se začal používat kolem roku 1860. Pro své skvělé vlastnosti a vysokou inteligenci se tento psík brzy stal miláčkem i v těch nejbohatších kruzích lidské společnosti. Anglický Kennel club jej uznal jako samostatné plemeno v roce 1886 a v roce 1898 byl založen první Yorkshire terrier club na světě. Nejznámějším představitelem této rasy byl pes jménem Huddersfi eld Ben, který se narodil v roce 1865 a byl považován za praotce všech jorků. Byl prý nejlepším zabíječem krys v arénách, kde se pořádaly zápasy. Postupem času se vzhled jorků měnil, srst se stala hedvábná a dlouhá, jejich velikost se zmenšovala. Výjimečné vlastnosti, inteligence a temperament však zůstaly zachovány. Dodnes můžeme pozorovat malé štěně, jak si uloví plyšovou nebo gumovou hračku, odborně ji zakousne, v tlamičce s ní zatřepe, stejně jako dříve jeho předci zlomili tímto způsobem kryse vaz. Tváří se u toho stejně tak důležitě a čeká na pochvalu svého pána.

Chov u nás
V dřívějším Československu se objevují na výstavách v roce 1965, jsou to dovezení jedinci. První vrh štěňat našeho chovu se narodil v roce 1966. Jork se stal i u nás velmi oblíbeným a došlo k jeho rychlému rozmnožení. V roce 1978 byl založen první český Yorkshire terrier club, který sdružoval a sdružuje dodnes milovníky tohoto skvělého psího plemene.

Vzhled
Výška se pohybuje okolo 20 cm a váha okolo 3 kg, může být ale i menší. Zbarvení srsti se během vývoje u jorků mění. Štěňata jsou po narození zcela černá. Jorkšírský teriér má na hlavě jemně zlatavou a dlouhou srst. Zvláště dlouhá srst je na čumáku a okolo uší. Výrazně zřetelné je rozdělení barev na těle. Na hlavě je pouze zlatavě pálená, na krku a těle tmavá, modravě ocelová. Ocas je pokryt srstí tmavšího odstínu než je tělo. Srst sice vyžaduje pravidelnou péči, na druhou stranu se o ní pečuje naprosto běžným způsobem. Standard popisuje jorkšíra jako velmi kompaktního psa. Slovo kompaktní neznamená, že tělo jorka musí být kvadratické, jak se často mylně popisovalo. Ono je spíše trochu delší, každopádně ne příliš dlouhé. Rovná hřbetní linie je velmi důležitá právě tak, jako správný postoj končetin. Jorkšírský teriér vyniká pevným zdravím, je to zdatný a silný psík.

Malý hrdina aneb něco málo o povaze jorkšírů
Co se týče povahy, jorkšírský teriér je živý, inteligentní a někdy troufalý, milý a ostražitý. Nezapře v sobě geny lovce krys, je to kurážný pes. Nezalekne se ani větších psů, ani vetřelců. Je proto dobrým hlídačem, vždy hlasitě ohlašuje cizí návštěvu. Je veselým i společenským psem. Rád si hraje s dětmi, bez problémů přijímá všechny členy rodiny včetně ostatních domácích zvířat, je však velice oddán svému majiteli, kterého až žárlivě chrání.

Péče a výchova
Konečně přišel dlouho očekávaný den a vy jste si přinesli domů štěňátko, které vás při výběru u psí maminky něčím okouzlilo. Od chovatele by mělo být odčervené a alespoň jedenkrát naočkované. U tak malého štěňátka jako je jorkšírek se nedoporučuje venčení, dokud není alespoň podruhé přeočkováno, aby mělo dostatek obranných látek. Může se doma učit chodit na buničinové podložky, na noviny, hadr nebo na misku s podestýlkou pro kočky. Jork je inteligentní a při důsledné výchově se to brzy naučí. I vzhledem k jeho štěněčí váze (od 70 dkg do 1 kg) je to daleko nejbezpečnější. Později, až štěňátko vyroste, si ještě venčení v přírodě užije dost a dost. Od příchodu do nového domova je třeba štěně důsledně vychovávat. Předpokládá se, že si nastávající majitel před pořízením štěněte přečetl jednu z mnoha knih o výchově a chovu psů. Malý drobeček svádí k rozmazlování, ale věřte, že důslednou výchovou získáte toho nejlepšího psího kamaráda na dlouhé roky. Pes je takový, jakého si ho člověk vychová a rozmazlování se vždy vymstí.

Srst
Jorkšírský teriér je dlouhosrsté plemeno a péči o srst je potřeba se důkladně věnovat. Malé psí miminko je třeba několikrát denně cvičně česat, aby si zvyklo na hřeben a zjistilo, že mu nikdo česáním neubližuje. V dospělosti už mu to pak přijde samozřejmá povinnost. Jestliže však majitel usoudí, že tak malého tvorečka nebude trápit česáním, pak v dospělosti, až to bude nutné, psa neučeše, protože se nenechá, nebude na to zvyklý. Tak dochází u většiny jorkšírů, kteří nejsou pořizováni na chov a výstavy, ale jen jako miláčkové, ke stříhání. Pán je pohodlný, nechce se mu starat o dlouhou srst, a tak v lepším případě zajde do některého psího salónu a nechá svého kamaráda ostříhat. V horším případě ho stříhá sám, a to pak jsou často výsledkem takového snažení pejskové jorkšírům nepodobní. Správná srst jorka je dlouhá, splývavá, na hřbetě rozdělená pěšinkou. Na hlavě jsou dlouhé "vlásky" sepnuty do gumičky a tvoří jakýsi vodotrysk. Gumička bývá zdobena ještě mašličkou. Srst na špičkách uší je třeba do 1/3 zastřihnout, aby ouška nezatěžovala. Upravený a načesaný jorkšír vypadá majestátně a ušlechtile, je radost na něj pohledět. Malé štěně není třeba koupat, avšak dospělý jedinec by měl být alespoň 1x za měsíc vykoupaný psím šampónem. Je pak krásný a voňavý, srst je lesklá a necuchá se tak, jako když je znečistěná. Srst pejsků, kteří jsou určeni na výstavy, se od útlého věku stříká norkovým olejem a po jednotlivých praméncích balí do balíčků. Zůstává pak pružná, neláme se, rychleji roste a při své délce se neobrušuje. Výstavní jedinci pak mají
srst několikanásobně delší, než je jejich výška. Takový pejsek je pak odkázaný mít stále svůj kožíšek na natáčkách, jinak by mu jeho délka bránila v pohybu. Naučí se s tímto však žít a ani mu to pak nevadí, naopak se mu dobře běhá.

Jak jsme k jorkšírům přišli
K nám do rodiny přišla první jokšíří slečna v roce 1990. Do té doby u nás v domácnosti kralovaly dvě perské kočky. Vykastrovaný modrý kadeřavý osmikilový kocour Redi a modřeželvovinová grandinterchampionka Xilli. Nikdy dříve jsme o pořízení pejska neuvažovali, i když v minulosti (ještě za svobodna) jsem měla hrubosrstou jezevčici. Na výstavě koček jsem se dala do řeči se známou a dozvěděla jsem se, že jejich malá jorkšírka má štěňátka a že se můžeme na ně přijít podívat. Mé dceři bylo v té době deset let, a to je přesně vhodný věk na pořízení pejska. Netrvalo dlouho a už jsme u této chovatelky měly s naší Katkou domluvenou návštěvu. Štěňátka vůbec nevypadala jako jejich máma. Byla spíše podobná malým dobrmánkům. Byla černá, měla nad očima hnědé pálení, pacičky a bříško byly také hnědé. Miminka byla kouzelná! Doma jsem od naší Kačky nic jiného neslyšela, jen o štěňátkách. A těch slibů, co mi dala! Slibovala hory, doly. Za dva týdny jsme se šly já a Katka (bylo to naše velké tajemství před naším taťkou), na ta krásná psí mimča podívat ještě jednou. A ejhle, už to nebyli malí dobrmánci, štěňátka už byla krásně střapatá, běhala tak rychle, že se nedala skoro chytit. Ke Kačce se přišmrdolila ta nejmenší fenečka. Vzala ji do náruče, chovala ji, až malá sladce usnula, přitulená ke Kátě. A bylo vše jasné. 70 dkg malého tvorečka se stalo členem naší domácnosti. Jmenovala se Beatrix Náš miláček (tak to měla napsané v průkazu původu), ale my jsme jí říkali Trixinka. Tento malý špunt si okamžitě podmanil všechny členy naší domácnosti, včetně koček. A hlavně pánečka. Ten měl snahu vzdorovat, nařizoval nám s Káťou, že musíme Trixinku vrátit, že jí doma nechce. Ale jeho přesvědčení mu dlouho nevydrželo. Trixinka si oblíbila právě jeho. Stále za ním chodila, a to i do koupelny a na WC . Usínala vedle jeho nohy s bradou položenou na jeho nártu. Později, když vyskočila na křeslo a do postele, uvelebila se tam bez okolků, co nejblíže pánovi, a přitulená ho zbožně pozorovala, jestli pán něco nepotřebuje. Ten byl jednoznačně jen její a svým malým tělíčkem (vážila v dospělosti 1,9 kg) ho ochraňovala celých 13 let. Měla několik svých zásad, které striktně dodržovala. Například, když ji pán držel na ruce, nesmělo se na něj sahat. Jednou jsme potkali známého, chtěl mu podat ruku na uvítanou, ale se zlou se potázal. Trixa vyskočila pánovi z náruče, jak papírový čert, a už visela na ruce podávajícího. Pán byl přece jen její! Jindy zase k nám přišla návštěva, dala jsem na stůl chlebíčky. Avšak ty si mohl vzít jen pán. Sedla si na stůl před talíř a hlídala. Běda, kdyby si někdo chtěl vzít chlebíček, bylo to vyloučeno. Patřili přece jejímu pánovi! Bylo neuvěřitelné, jak takový malý tvoreček dokázal přemýšlet. Od Trixinky jsme si nechali dceru, pak vnučku. A již 18 let máme stále jorky. Děti odrostly, máme již 2 vnoučky, přestěhovali jsme se z panelového bytu do domku se zahrádkou. Na ní stále běhají malí, štěkající, nebojácní hlídači. Trixinka již několik let odpočívá pod kameny stále kvetoucí skalky. Byl to Pan Pes (lépe řečeno paní psová), která zanechala v našem životě mnoho krásných zážitků a nikdy na ni nezapomeneme. V současné době máme 2 jorkšírské dámy a je nám s nimy báječně. Chodí s námi všude, mají vychování na úrovni a neumíme si svůj život bez těchto střapatých obranářů vůbec představit.

Závěr
Jorkšírský teriér je živý, bystrý a veselý pes, který je velice oddaný svému majiteli. Díky své milé povaze a roztomilému vzhledu si získal mnoho příznivců a zařadil se tak mezi nejpočetnější psí plemena v ČR.

Text a foto: Miluše Zachrdlová, chovatelské stanice Hokami

Foto: Dominik Matouš, StudioRen