Vyprávění Apolla, kavkazského pasteveckého psa


Jmenuji se Apollo, jsou mi dva měsíce a nemám rád nespravedlnost, ignoraci od svého pána, malou zahradu, obojek a vodítko (i když kvůli páníčkovi to snesu), velké vedro a plno dalších věcí. Jsem kavkazský pastevecký pes. Moje rasa se objevuje již před 600 lety. Předkové pobývali v místech Kaspického a Černého moře, ale osud je zavedl až do pohoří Kavkazu. Od něj je odvozen také název plemene.

Na Kavkazu nás učili hlídat velká stáda ovcí proti medvědům, vlkům, ale i lidem, kteří chtěli krást ovce. Z vyprávění své matky vím, že tři dospělí „kavkazani“ dokážou zabít velkého medvěda. Ani bych se tomu nedivil. Však i já budu mít jednou 70 kg a 62 cm v kohoutku. Když si to spojíte s velkou tlamou, která je plná zubů, tak být medvědem, bál bych se.

Jsem velice sebevědomý, protože během šlechtění se vybírali pouze ti nejsilnější jedinci. Hrdost mého plemena je znát z mojí povahy. V tomto článku bych vám chtěl něco o sobě sdělit, a hlavně o svém pánovi, který je fakt zvláštní. Chce po mně divné věci, třeba chodit na záchod ven. Proč? On taky chodí do koupelny, sedne si tam na nějakou bílou díru a čte si papíry, které mu pak stejně roztrhám. No, jdeme na to...

 

Povaha

O mojí povaze se dočtete všechno možné. Většina z toho je pravdivá, ale nesmíte zapomínat, že každý z nás je originální a výjimečný. Je to stejné jako s lidmi. Všichni lidé mají stejnou gestikulaci při určitých situacích a ta je neměnná už po tisíce let, protože to je přírodou dané. Jenomže mluví, chovají se a vypadají jinak. Stejné je to i u psů. Také máme základ stejný, ale určité povahové rysy získáváme od svého pána, který nás vychovává. Ne nadarmo se říká, jaký pán, takový pes. Pro vás je třeba od pradávna přirozené se množit, ale pro mě je i přirozené hlídat. Moje genetická výbava mi říká, že se jedná o něco naprosto normálního štěkat na lidi a psy, kteří se potulují okolo pozemku, jenž hlídám. Proto i kdyby se snažil můj pán sebevíce, tak nemá šanci, aby mě toto odnaučil. Jak jsem již psal, nesnáším nespravedlnost, tak si na to dávejte pozor. Jsem velice empatický, tedy vnímavý. Dokážu reagovat na všechny vaše pocity. Jak to poznám? Třeba z potu, dechu, chůze, gestikulace a pohledu. Rozeznám, že máte strach, a dostanu ho taky. A pak? Koušu.

Pán, který si pořídí kavkazského pasteveckého psa, musí být vyrovnaný a vědět, co od svého psa a od sebe v životě chce. Jinak bude pes zmatený a nebude mu rozumět. Každý jsme jiný. Ve skutečnosti máme rádi děti a společnost, ale poznáme falešného člověka. Jelikož nejsme rasa „modernizovaná kynologickými zařízeními“, tak situace do jisté míry vyhodnocujeme sami. Ano, zůstal v nás jistý odkaz pravého psa. Bývám často tvrdohlavý, ale pokud můj pán umí asertivně jednat, vyhovím mu, protože on je pán. Když jsem v rodině, tak ji miluji, pokud se ke mně chovají slušně. Je pravda, že z hlediska plemene snesu těžké podmínky a hodně bolesti, ale myslím, že je to zbytečné. Můj pán si mě získá skrze pochopení a lásku. A nerad to říkám, ale důslednost musí být namístě. Když mi můj pán odpouští i to, co bych dělat neměl, tak si pak na to zvyknu a dělám, co chci. A je mi úplně jedno, že mu to vadí. Můj pán mi musí ukázat, že je vůdce smečky. Přesně tak, poslouchám toho, kdo je alfa samec.

Nesmíš zapomínat na to, že mám dokonalou paměť. Někdo ublíží mně nebo mému pánovi a já si ho budu pamatovat. Pokud mi ublíží můj pán, je tu možnost, že mu nebudu věřit. Jednej se mnou s respektem. Chceš si mě pořídit domů? No, mě už určitě ne, protože mám velkou zahradu, super pána, sice přísného, ale má mě rád a já jeho, takže pokud chceš, musíš si vybrat jiného kamaráda. Ale co by sis měl promyslet?

 

K zamyšlení

No, nechci ti do toho moc štěkat, ale je mou povinností, abych ti osvětlil nějaké skutečnosti týkající se pořízení „kavkazana“. Mé plemeno není snadné na výchovu, takže pokud nemáš zkušenosti s výchovou psů, pořiď si rybičky. I když můj pán svou první rybičku uvařil, když jí měnil vodu. Když mi to vyprávěl, musel jsem si štěknout smíchy. Trouba. No, takže i když máš zkušenosti s výchovou psů, tak přece jenom si o mně hodně čti. Jdi se podívat do nějaké chovatelské stanice „kavkazanů“ a popovídej si se zkušenými chovateli, jinak by to nemuselo dopadnout dobře. Jako vlčáka mě prostě nevychováš. Ty sám musíš vědět, jak jsem již varoval, jestli jsi vyrovnaná osobnost a co očekáváš od života a psa.

Radím ti dobře, pokud bydlíš v bytě, tak uvažuj o jiném plemeni, neříkám, že bych to nedokázal, ale věř tomu, že spokojenější budu na zahradě, kterou budu hlídat. Důležitý je pro mě kotec, na to nezapomeň. Proč? Protože ne každého na svém pozemku snesu. Jistě, nemám rád zavírání, ale stačí, když tvůj kamarád ze srandy do tebe strčí a chytne tě kolem krku, tak je docela velká možnost, že budu reagovat obranou. Avšak toto je záležitostí socializace, o které ti něco více sdělím později. Nicméně kotec určitě pořiď. Jestli máš malý, nebo méně bytelný plot, tak si ho budeš muset udělat nový. Až pes vyroste a postaví se na zadní, bude ti koukat do očí. Takže plot přeskočí a někomu v rámci obrany pozemku ublíží. Jistě, není to pravidlem, ale jistota je jistota. Jednoduše si uvědom, že mé plemeno něco stojí. Jako štěně toho moc nespapám, ale postupně jím více a více. Hlavně musím mít hodně vitamínů a pestrou stravu, jinak budu mít slabé kosti a nebude mi dobře.

Ovšem to nejdůležitější, co může být, je čas. Jestliže ho nemáš na výchovu psa, tak si nepořizuj „kavkazana“ ani žádného jiného psa. Já potřebuju, aby se mi páníček věnoval. Potřebuju cítit svého pána, chci, aby se mě dotýkal a hrál si se mnou. Formou hry mě totiž v prvních týdnech a měsících vychovává. Nepřichází v úvahu, že dorazíš domu z práce, najíš se a půjdeš spát. Ne! Potom, co mě nakrmíš, chci, aby ses mi věnoval. Chci si hrát a dovádět. Nějak musím vybít energii. Půl dne v práci a půl dne se mnou. Ale neboj, jako štěně hodně často spím.

Pokud sis tedy uvědomil, že chceš psa mého plemena, potřebuješ peníze, čas a touhu vychovat „kavkazana“.

 

Poprvé u tebe doma

Když si poprvé domu přivezeš „kavkazana“, musíš mu vše ukázat. Nepodceňuj to. Musíš s ním mluvit. Mluvit, mluvit, mluvit, jinak ti neporozumí. Ukaž mu, kde co máš. Kde bude jíst, spát. Představ mu členy rodiny a řekni, co jsou zač. Buď na něj hodný, protože si uvědom, že jsi ho vzal od smečky, od matky, otce, bratrů a sester. Důkladně ho nech si všechno očuchat. Nezapomeň, že u tebe doma to nezná a neví, jak to tam chodí. To vše ho musíš naučit. Máš i jiného psa? Seznam je a vysvětli mu, kdo to je. Možná ti bude připadat, že máš před sebou hloupé štěně, ale opak je pravdou.

Doma měj dávno připravené krmení a pelíšek. Jestli máš nějaké hračky, tak mu je dávej postupně. Kup rovnou velké misky na jídlo, protože ti vyroste před očima, ani nebudeš vědět jak. Nauč se myslet krapet dopředu. Třeba můj pán mi jako první hračku ukázal uzel, se kterým si hrajeme velmi často. Na fotce můžeš vidět, jak jsem vyhrál bitvu a uzel byl můj. Miluju, když se můžu přetahovat se svým pánem. Je to legrace, ale musím být opatrný, abych ho nekousnul v zápalu hry, to nemá rád. Ze začátku na svého „kavkazana“ buď hodný a moc ho netrestej, protože by to bral jako nespravedlnost. Proč? Protože je u tebe doma nový a nemůže hned pochopit, co po něm chceš. Je sice malý, ale chytrý. Nejprve si však na tebe musí zvyknout. Takže jestli ti doma můj psí kolega udělá „bobánek“ nebo loužičku, jenom mu řekni, že toto se dělá venku, a dones ho na místo, kde by měl dělat svou potřebu. O tom také později. Než přivedeš domu malé štěně, zkontroluj, zda na pozemku, kde se bude pohybovat, nemáš rozbité sklo, díry do země, chemikálie a pastičky nebo jed na myši. Nikdy to nepodceňuj, protože štěně to začne za nějakou dobu prozkoumávat. Ze začátku se bude držet u dveří, nebo u tebe. Ale později bude chodit po celé zahradě a čmuchat, co tam je nového. Jako třeba já. Nejdříve jsem se od pána nehnul. Kam šel on, šel jsem já. Pak jsem měl ale touhu prozkoumat, co je pod přístřeškem vedle stodoly. Upřímně, nic zajímavého tam neměl. Co si budeme povídat, na to, že je to umělec a spisovatel, to nebylo nic výrazného. No, zase štěkám o sobě, jdeme dál.

 

Hračky, vodítko, procházka

Milujeme hračky, a jestli si rád hraješ, tak to jsi náš kamarád. Viděl jsi ten uzel nahoře, s tím je sranda. Ale musíš nás nechat sem tam vyhrát, abychom si udrželi své zdravé sebevědomí. Když si s námi hrát nebudeš, tak rádi koušeme do zahradního nábytku a vybavení domu. Musíme nějak ze sebe dostat tu energii. Nezapomeň, že jsme štěňata a chceme pořád něco kousat. Proč? Protože jsme psi a hrajeme si mezi sebou formou kousání, tak ho musíme něčím nahradit. Takže se nediv, že neustále budeme mít při pacce nějakou tu kousací hračku. Když nás uvidíš kousat něco, co nechceš, aby bylo ohryzané, musíš nám to vysvětlit. Použij slovo „nesmíš“. Narovnej se, podívej se na nás, zvyš hlas a řekni: „Nesmíš!“ Časem to pochopíme. Musíš s námi mít trpělivost, protože jsme hodně temperamentní pejsci. Například můj pán, když zametal chodbu koštětem, tak jsem to bral jako hru, skákal jsem po smetáku a měl z toho děsnou legraci. Jednou, dvakrát, pohoda. Potřetí začal používat to slovo „nesmíš“. Neposlechl jsem ho. Opakoval to tak pořád dokola, že jsem to nakonec přestal dělat, protože to asi fakt nesmím. Nejsem hloupý, ale trvá mi déle pochopit, co po mně pán chce. Čím budu starší, tím mi to půjde lépe. Takže měj trpělivost, milý chovateli.

Můj pán je šikovný, prostřednictvím hraček a her mě učí určité povely, které budu pro život potřebovat. Naivně si myslí, že to nechápu, ale chová se ke mně hezky, tak proč bych ho neposlechl. Například když se přetahujeme, tak najednou řekne: „Pusť to!“- musím štěknout, že většinou pustím, protože mě za to pochválí, a dostanu pamlsek. Později přidal povel „Sedni“. Pokaždé si hrajeme a on řekne: „Pusť to! Sedni!“. Pustím, sednu, pochválí mě, dostanu pamlsek. Celkem slušně zvládám povel „Ke mně“. Ovšem někdy si prostě dřepnu na trávu a čekám, jak se pán zachová. Povel většinou zopakuje, a když nechci přiběhnout, tak čeká. Nakonec pokaždé přijdu, protože vím, že by se zlobil. Povel „Ke mně“, je základním stavebním pilířem poslušnosti. Svého hafana to musíš naučit.

Vzpomínám si, když mi poprvé nasadil obojek. Obojek. Na co? Proč, bože? Přišel ke mně, sedl jsem si. Dal mi pamlsek a nechal mě čuchnout k obojku. Snad si nemyslel, že ho budu jíst. No, nevadí. Očuchal jsem to, abych mu udělal radost, a spapal jsem pamlsek. Potom mi nasadil obojek. No, musím štěknout, že ze začátku to bylo strašné, ale nakonec jsem se smířil s tím, že ho budu nosit. Obojek není tak strašný, ale horší je vodítko.

Nejsem pes určený pro vodítko, ale musím s ním umět chodit. Tady to chce hodně trpělivost, protože žádný pes ze začátku nemá rád vodítko, hlavně „kavkazan“. Začali jsme tak, že mi opět dal očuchat vodítko. Ach jo, haf, ten můj pán je neponaučitelný. Jsou mi sice dva měsíce, ale proč bych měl vodítko papat? Nicméně mi ho nasadil a zkoušel se mnou chodit po zahradě. No teda, ten má ale nervy. Nešel jsem. Ne! Bylo vidět, že má zkušenosti, protože mě netáhl smykem po trávě nebo po mně neřval. To by mu bylo k ničemu. Nicméně ten den jsem po zahradě moc nechodil. Hlavně jsem neviděl důvod courat po svém pozemku, který mám hlídat na vodítku. Co ten můj pán vymyslel? Druhý den přinesl hračku. Velkou červenou pískací kost.

Jsem nebojácný a statečný pes, ale měl jsem strach, jak to píská. Vypadalo to, jako když můj štěněčí kamarád brečí. Jenomže můj pán? Hlava chytrá. Klek na kolena, začal si s ní hrát jako pes a ukázal mi, že se není čeho bát. Za chvilku jsem si s ní také hrál. Odpoledne opět přišel s vodíkem a hráli jsme si na vodítku s gumovou pískací hračkou. To mě bavilo a chvílemi jsem i zapomněl na vodítko. Další den mě vzal na procházku za barák do aleje. To bylo strašné, něco nového. Pán mě vedl a pokaždé, když jsem se zasekl, mačkal hračku a tím, jak pískala, mi vlastně připomněla, že když půjdu, budeme si hrát. Velký chyták od mého pána, na který jsem skočil. Po nějaké době přestal s hračkou pískat a jenom ji hodil na zem a já šel. Na kraji cesty mě vždy pustil a já mohl běžet, kam chci, ale jsem ještě malý, tak jsem se držel u něj, i když mi tvrdil, že mohu běžet. Jsem rád, že můj pán má plno času a může chodit ven dvakrát denně. Díky tomu jsem se naučil respektovat vodítko a vybít energii. Prospěje to mně i pánovi. Takže jestli nemáš čas chodit s námi ven, pořiď si domů morče.

 

Socializace

Poznal jsem svého pána, rodinu, zahradu, blízké okolí, včetně sousedů. Teď přišel čas poznat okolní svět. Haf, jak mně se nechtělo. Jenomže nakonec to bylo fajn. Hrál jsem si s malými dětmi, dospělí si mě hladili. Dokonce jsem i kňučel, když jsme odcházeli. Jednou bude mít tvůj miláček něco okolo 70 kg, musí se naučit kamarádit s ostatními lidmi a pejsky.

Ten první výlet byl pro mě náročný. Jeli jsme autobusem a dostal jsem takovou věc na čumák, která mi nejdříve vadila, ale pak jsem si na ni zvykl. Jeli jsme autobusem hodinu a pak šli parkem pěšky. Potom vlakem, ten byl lepší, více místa. Můj pán je velice důsledný, nezapomněl, že musím po cestě něco pít a jíst. Když jsem nakouknul čumákem do jeho batohu, byla tam miska, voda, piškoty, granule a noviny (když by se mi chtělo v dopravním prostředku na záchod). Po cestě mi páníček ukazoval město, auta, domy, lidi. Líbilo se mi, jak říká: „To je dobrý, to je jenom auto. V pohodě, to je kamarád, ten nám neublíží.“ Pokaždé, když jsme někoho potkali, tak mi ho představil a vysvětlil, že se nemusím bát. S postupem času jsem se naučil, že většina lidí nepředstavuje hrozbu.

Při prvním výletě mě vzal ke své kamarádce daleko od domova. Cesta byla v pohodě, akorát bylo vedro. Jeho kamarádka měla rotvajlerku. Líbila se mi, ale nechtěla si hrát. Respektovala, že jsem na jejím území, ale hrát si nechtěla. Večer, když šli spát, mě ale naučila hlídat. Nemohl jsem se dočkat, až to doma předvedu. Druhý den jsme se vraceli domů. Po cestě jsem byl unavený a pán taky. Rozvalil se na gauči venku a já si lehl pod něj. Sice jsem byl unavený, ale na vše, co prošlo okolo plotu, jsem si štěknul. Pokaždé ho to vzbudilo. Pochválil mě a spal dál. Následující den mi vysvětloval, že nemusím štěkat na všechno, co se jenom pohne před domem. Radím ti dobře jako zkušený „kavkazan“, nepodceňuj socializaci s ostatními lidmi. Hodně na svého pejska mluv. Povídej si s ním o věcech a lidech, které na procházce potkáte. Přeci nechceš, aby byl nedůvěřivý úplně ke všemu a byl skoro celý život zavřen v kotci a štěkal. Ano, je pravda, že jsme velice nedůvěřiví psi, ale pamatuj, že kousek charakteru máme ze svého pána. Co nás ve štěněčím věku naučíš, to se neztratí. A když neposlechneme, musí následovat trest.

 

Trestání

Napíšu ti to takhle. Když nás budeš mlátit, nebudeme ti věřit. Když na nás budeš moc hodný a málo důsledný, nebudeme tě poslouchat. Když něco provedeme a ty nás něčím praštíš, mnohdy nepochopíme proč. Poradím ti, jak potrestat svého „kavkazana“. Takže zprvu. Trestat nás fyzicky není dobré, ale přece jenom něco udělat musíš. Musíš se projevit jako fena, protože tě beru jako matku. Budu zde uvádět příklad, že tvůj pejsek dělá doma loužičky a při tom má i otevřené dveře. Pokud mu desetkrát vysvětlíš, že se to dělá venku, a dovedeš ho tam, a přesto to nerespektuje, musíš zakročit. Můj pán mi to vysvětlil takto. Udělal jsem poněkolikáté loužičku na chodbě. Potom když to viděl, zavolal si mě a já věděl, že se něco stalo už jenom z toho, jak koukal naštvaně. Zalezl jsem pod stůl a koukal na něj. Zvýšeným hlasem říkal: „Co to je? Kde máš čůrat? Venku, ne v domě!“ Poté mi sebral mé tři hračky a uklidil je do skříně. Vzal hadr a utřel to po mně. A ještě to vzal jarem. Hodil hadr vedle mě a odešel ven na schůdek. Naprosto mě ignoroval. Pod stolem jsem kňučel, ale on se ani neotočil. Trhalo mi to mé psí srdce, když si mě nevšímal. Utíkal jsem za ním ven se usmířit. Sedl jsem vedle něj a šťouchal do něj čumákem. Nic. Sedl jsem si před něj a on dělal, že tam nejsem. To si dovolil hodně, ignorovat mě. Olíznul jsem mu lýtko a on řekl: „Nech mě!“ a odešel pryč. Nějakou dobu se mi potom nevěnoval. Já ležel v jednom koutě a on seděl u stolu v druhém. Potom se mi chtělo na záchod. Odešel jsem ven a on šel za mnou. Když mě viděl, že čurám venku, vrátil mi hračky a hrál si se mnou. Takto jsem se naučil čurat venku. Je chytrý. Věděl, že mlácení a podobné fyzické tresty na mě prostě neplatí.

Největší potrestání je ignorace. Ovšem jednou mě potrestal skutečně hodně. Kousal jsem nohu od stolu a přitom jsem věděl, že to nesmím, protože mi to vysvětlil, ale kvůli své lenosti jsem si nedošel pro hračku a noha od stolu, no, jak to jenom štěknout, prostě byla blíže. Viděl to. A jemně mě chytil za kůžičku za hlavou. No teda. Nedržel mě silně, ale bylo mi to tak hodně nepříjemné, že už jsem to nikdy neudělal.

Musíš si dávat pozor, za co svého pejska trestáš, protože ne vždy jsi v právu ty. A pamatuj, že nespravedlivé potrestání si budeme pamatovat celý život. Měj trpělivost, protože my ji musíme mít s tebou.

Jistě, že jsem ti nezaštěkal o svém životě úplně všechno, ale pro začátek je to hodně informací. Možná se někdy v dohledné době ještě o mně něco dočteš. Nicméně si dobře rozmysli, zda si pořídíš kavkazského pasteveckého psa, protože je to složitý pes na výchovu, ale pokud se ti to povede, tak tě nikdy neopustí a bude milovat tebe a tvou rodinu. Nemusíš se bát různých videí na internetu, kde jsou agresivní „kavkazani“. Pes bude takový, jakého ho vychováš. Dej mu lásku a důslednost a on ti to bude vracet celý život. Chtěl bych pozdravit všechny „kavkazany“ a jejich páníčky.

 

Váš dopisovatel Apollo

 

Slovo autora:

Děkuji za přečtení článku. Apollo je výjimečný pes, jeho matka a otec jsou také „kavkazani“. Aktivně se věnují canisterapii. Apollo bude mít pravděpodobně mírnější povahu po svých rodičích. Je velice chytrý, ve dvou měsících se naučil povely: sedni, lehni, jídlo, ke mně, nesmíš. Toto všechno zvládl za jeden týden. Nyní se plně věnujeme socializaci. Rozhodně se nebudeme učit všechny povely, protože to bude pro jeho život zbytečné. Takové psy musíte učit jenom, co využijí. Nejenže by ho to nebavilo, ale bylo by složité ho to naučit. Už tak je tento pes časově náročný, proto je lepší učit základy, ale kvalitně a precizně tak, aby vás vždy poslechl. Pes vás poslechnout musí, protože jednou vyroste a bude hodně silný. Nepodceňujte socializaci s okolím, to je nejvíce důležité. Povídejte si, aby znal vaši intonaci hlasu, podle toho pozná, kdy se zlobíte, kdy máte radost a strach. To je velice podstatná věc pro jeho zdravý rozvoj. Děkuji vám za přečtení článku.

 

J. M. Čech

 


Vanda Ročková
Aktualizováno: 26.7.2015 16:45:26
Napsáno: 26.7.2015 16:40:03

Forum.

Ještě nikdo nediskutoval.
Vložit příspěvek
Používejte diakritiku. HTML značky zakázány. Diskutujte pouze k tématu. Pokud máte zájem o odbornou radu, napište spíše do veterinární poradny. Zde Vám autoři neodpoví.

Vložením diskuzního příspěvku souhlasíte s pravidly vkládání diskuzních příspěvků
Prosím přihlašte se pokud chcete komentovat
Text:
 
Publikování nebo šíření obsahu muj-pes.cz je bez písemného souhlasu redakce zakázáno: muj-pes.cz © 2010
Řešení problémů, webmaster: webmaster@muj-pes.cz; Redakce:info@muj-pes.cz