Chůva a cvičitel


 

Již od dětství mě doprovázejí psí kamarádi. Nejdéle se mnou zatím žila fena malého münsterlandského ohaře Míša. Prožily jsme spolu její i mojí pubertu, dospívání v dospělého člověka i psa, a také mateřství (bohužel pouze z mé strany). Míša nikdy potomky na svět nepřivedla (měla ženské potíže, prodělala těžkou operaci). Přestože jsem Míšu stoprocentně znala a věděla, co od ní mohu v jakékoliv situaci očekávat (v období mého  těhotenství bylo Míše již deset let), nechala jsem se vystrašit chytrostmi „psů znalých“ lidí. „Ta fena je stará, nikdy neměla štěňata. Počkej, ona vám to dítě pokouše!“


Co teď?  Přece ji nedáme k rodičům, vždyť my dvě jsme jak jedna duše. Naše mládí a důvěra v mou psí kamarádku nakonec vše vyřešily. Přinesli jsme si s manželem domu čerstvoučké, miminkovsky vonící novorozeňátko lidské holčičky. Míša nás přivítala s vykulenýma očima plnýma otazníků, co jsme to přinesli za podivnou vánočku. Řekli jsme jí: „Vydrž, děvče, hned vás obě seznámíme.“ Svlékli jsme  mrňavoučkou Terezku úplně donaha (tenkrát se ještě nestyděla) a položili ji na zem k napětím se chvějící chlupaté chůvě. Ta jí ihned olízala zcela od hlavičky až po patičky. Nenechala na malinkatém tělíčku místečko, které by neochutnala svým jemným  téměř mateřským jazykem. Místo otazníků se objevila v jejích očích láska k dalšímu lidskému tvoru, jenž vstoupil do jejího života bez ohlášení, a ona ho samozřejmě přijala a milovala. Bohužel naše Terezka si Míšu nepamatuje, neboť nemoc způsobila, že mi fenka s výchovou mé dcerky pomáhala pouze jedenáct měsíců.

 Pět let trvalo, než jsme se rozhodli pořídit si dalšího psího kamaráda. Mezitím se nám narodil ještě syn Vojta. Myslela jsem, jak mi děti vygumují veškeré úvahy na koupi psího člena rodiny. Avšak pes je pes, někdo bez něj prostě nemůže být (já jsem ten někdo určitě, to už dnes vím). A tak s námi začal v pražském bytě 1+1 žít malý německý ovčák Cireček. Naštěstí, pro něj i pro nás, jsme se za několik málo měsíců přestěhovali do rodinného  domu do Písku. Malý psík se na velké zahradě rychle zabydlel a přivykal životu na malém městě podstatně rychleji než já. Samozřejmě rostl jako z vody.

Manžel chodil do zaměstnání, já jsem byla na mateřské dovolené a snažila se být správná hospodyňka. V té době jsme ještě chovali králíky, které jsme měli ubytované v takříkajíc králičím zděném paneláku s pletivem, které naneštěstí časem podlehlo králičím zubům. Králíkům se to moc líbilo. Každé ráno se volně popásali na mlaďoučké travičce, chroupali čerstvě povyrostlý hlávkový salát a křehoučkou mrkvičku, jen ředkvičky jim moc nejely. Mně už se to líbilo mnohem méně, neměla jsem žádné zkušenosti s chytáním volností poblázněných ušáků. Bála jsem se jejich ostrých zoubků a velikých drápků. Bezradně jsem s dětmi pobíhala po zahradě a snažily jsme se umístit Boženku, Pepinu, Bobinu, Zrzku a dalších deset králíků tam, kam patří. Měly jsme o zábavu postaráno na celé dopoledne, takže to vypadalo, že jsem líná hospodyně a nic nezastanu. Naštěstí jsem měla nenahraditelného psího kamaráda Cira. Ten naše marné honění, zahánění a nahánění nenápadně několik dní pozoroval, jen tak, jakoby bez zájmu. Až jsem na něj za to popravdě měla vztek. Cir si však mezitím vypracoval vlastní systém úklidu zlobivých volnostichtivých králíků. Nejen, že měl čtyři nohy a podstatně větší pusu než já s dětmi dohromady, ale možná si ho ušáci spletli s „obrkrálíkem“. Vypadalo to, jakoby mu sami nadbíhali, a on je tak mohl frajersky snadno chytit, pomazlit se s nimi, a vykulené mi je předat, abych je postupně umístila do jejich bytečků.


Jeho trenérská činnost ve výcviku králičího družstva vyvrcholila jedno slunné dopoledne. Vařila jsem v kuchyni, okno do zahrady bylo dokořán a v něm vyložené děti. ,,Mamí, už tam zase lítaj všichni. Růža, Pepa, Madla…… a i ten obr Ferda !“ To byl pro mne konec. Ferda byl ušák obrovských rozměrů, s lalokem, do kterého by se vešel kopací míč, a se vzteklým prskajícím čumákem. ,,Sežere mi celou zahrádku, kterou jsem s nevalným úspěchem tvořila v potu tváře! Vždyť jsem holka z velkoměsta a teprve se vše učím.“ Ovšem v několika dalších vteřinách jsem nevěřila vlastním očím. Ferda se spokojeně pásl asi tak šest metrů od dvířek do králíkárny, jejíž pletivo nevydrželo pod náporem obrovského Ferdova těla a vyvalilo se směrem ven ze dvířek. Když v tom se Ferda otočil čelem vzad a zběsile se vrhal zpět ke králíkárně. Asi tak v půli cesty, což bylo cca tři metry od jeho kóje, se vzepjal a vyšvihl své mohutné těžké tělo přímo do otvoru ve dvířkách. Pletivo se vmáčklo opačným směrem . Vzápětí se u dvířek objevil Cir, přicházející ledabylým krokem ze směru, z něhož prchal předtím prskající obří králík. Od té doby již Ferda nikdy neutekl. Dnes už dávno nemáme králíky, a je to dobře, neboť z Cira je kulatý, pohodlný stařík a ti králičí uličníci by se mu jen vysmívali.

Text a foto: Charlotte Rešová


Vanda Ročková
Aktualizováno: 19.10.2009 16:35:59
Napsáno: 19.10.2009 16:32:59

Forum.

19.11.2009

zlati letvibr

informace o psech

Vložit příspěvek
Používejte diakritiku. HTML značky zakázány. Diskutujte pouze k tématu. Pokud máte zájem o odbornou radu, napište spíše do veterinární poradny. Zde Vám autoři neodpoví.

Vložením diskuzního příspěvku souhlasíte s pravidly vkládání diskuzních příspěvků
Prosím přihlašte se pokud chcete komentovat
Text:
 
Publikování nebo šíření obsahu muj-pes.cz je bez písemného souhlasu redakce zakázáno: muj-pes.cz © 2010
Řešení problémů, webmaster: webmaster@muj-pes.cz; Redakce:info@muj-pes.cz