Není pes jako pes


 

Příběh o svém prvním pejskovi nám zaslala slečna Marie Trauškeová


Na naše první setkání se Štefi si vzpomínám tak jasně, jako by to bylo včera - a přitom už je to sedm let. Byl krásný pozdně podzimní den a my byli celá rodina (tj. máma, táta, sestra, brácha a já) na chatě. Ta zářivá barevnost nás odpoledne vytáhla do lesa a my jsme se brouzdali v rezavém spadaném listí a hledali poslední podzimní houby. Ještě teď slyším, jak nádherně to šustilo, když vtom ten šramot výrazně zesílil a jako dělová koule se mezi nás přihnal pes. Neveliký, nijak zvlášť vzhledný, dosti umorousaný a zanedbaný - pán nikde, obojek žádný. Tetelil se blahem, že našel tak početnou společnost a tvářil se ohromně krotce.
Já byla blahem bez sebe. Bylo mi sedm, strašně jsem toužila po psovi, ale kvůli bráchově alergii jsme ho nemohli mít. Živila jsem v sobě malinkou naději, že kdybych někde našla úplně opuštěného pejska - přece by mě s ním naši nevyhodili - bráchu jsem neřešila. A teď byl tady!
"Nesahejte na něj, děti, neznáte ho, ať vás nepokouše" velela vždy opatrná mamka.
"Vůbec se k němu nepřibližujte, je podezřele krotkej - určitě má vzteklinu" pravil suše táta, udělal srandovní kšááá a hodil na psa suchý klacík, aby ho odehnal. Jenže hafan to pojal jako hru a bleskově přinesl tátovi klacek zpátky. Nebylo vůbec možné ho jakkoliv odehnat - stále se nás držel, sice v určité vzdálenosti, nicméně kam jsme šli my, tam i on. A tak s námi přišel až k chatě. Dostal napít a šli jsme hledat, komu patří.
Vypátrali jsme to celkem rychle - byl místního pána asi pět minut chůze od nás. Že prý je to asi roční fenka, jmenuje se Štefi, je hodná a ráda se občas podhrabe a zdrhne. To prý se potom třeba tři dny toulá a celá zubožená se vrátí, až když je hladová jako pes. Že by měla být očkovaná? Proboha proč, když se v místě žádná vzteklina nevyskytuje - alespoň hajnej prý říkal. A že prý si s ní klidně můžeme chodit hrát. Zahrada, že je stále otevřená a on že se z práce vrací až pozdě večer. A tak tedy začalo naše soužití se Štěfi.
Od prvního okamžiku bylo jasné, že nás adoptovala jako svoji rodinu. Dokonce mám podezření, že to bylo už tenkrát v lese při našem prvním setkání. A pěkně pravidelně,  systematicky a nenápadně si svoji nadvládu nad námi upevňovala. Jakmile jsme se objevili na chatě, trvalo jen pár vteřin a přiletěla doslova jak vystřelená prakem a celá se blahem a radostí hemžila, že jsme zase spolu. Žádné "přijít si pohrát". Trávila s námi s vědomím svého pána celé víkendy a přes zimu jsme jí vozili vybrané dobrůtky až k ní do boudy.
Dodnes nechápu, jakým fofrem se jí podařilo omotat si nás kolem prstu (nebo co to vlastně mezi drápkem a tlapkou pejsci mají), ale zvládla to naprosto dokonale. Velmi nás všechny překvapovalo, že nemá žádné viditelné zlozvyky. Tedy předně - vůbec neštěkala. Když říkám vůbec, myslím opravdu absolutně nic - ticho - ani vytí nebo jiné hlasové projevy. Asi rok jsme si mysleli, že to vůbec neumí. A kdo zažil někdy nějakého pěkně ublafaného pejsánka, ví, jaké je to požehnání. Také nikdy neloudila, ani když jsme se v početném kruhu naší rodiny sesedli okolo stolu a debužírovali. Možná to bylo proto, že jí máma vždycky předem dala něco dobrého do misky, ale i když už dojedla, lehla si a hleděla na nás s odzbrojujícím pohledem říkajícím "lidi, je mi s vámi moc dobře". I když to byl jen venkovský voříšek, chovala se jak anglický lord. Když se na to podívám pěkně pozpátku, musím uznat, že nějaké ty zlozvyky se naučila až u nás , vlastně jsme ji k tomu dokonce vybízeli.
Já byla v tu dobu v sedmém nebi, měla jsem svého vytouženého psa, i když vůbec nebyl můj a byl jen víkendový. A byla jsem blažená, že to všichni berou jako samozřejmost. Štefi se nám všem dostala pod kůži a naši lásku nám stonásobně vracela. Mámu, tu měla tiše a oddaně ráda, nejspíš proto, že jí dávala dobře jíst. Tátu si postupně podmaňovala tím, že mu dokazovala, jak ji blaží, když ji pořádně podrbe v huňatém kožiše. A nás - Honzu, Aničku a mne - měla vyloženě pro psinu.
Co se týče jejího vzhledu, vypadala úplně obyčejně - kříženec snad lišky s jezevčíkem - krátké nohy, huňatý černozrzavý kožich, nádherný ocas a krásné hnědé vědoucí a stále smavé oči. Byla typický voříšek, ale nějak se jí podařilo nás přesvědčit, že je ten nejkrásnější pes na světě. Asi proto, že jsme ji měli tak rádi a ona nás.
Přes zimu se naše víkendové pobyty zkrátily jen na občasné vyjížďky za Štefinkou. Už to nebylo na kontrolu chaty, jestli nám vítr neodnesl střechu nebo se nám tam nenastěhovali nezvaní hosté, ale Štefince s vánočním kapříkem, vařenými kuřecími krčíčky či jinou dobrůtkou. Ale hlavně, aby na nás nezapomněla. A s jarem to začalo všechno nanovo. Po zimě byla ještě huňatější a pěkně vykrmená, tak nám ani nepřišlo divné, když na sklonku jara začala vypadat jako váleček. Až mnohem později jsme si dali dohromady, že čeká štěňata.
Byla stále plná života, elánu a optimismu a kromě toho byla skvělá herečka a své kousky předváděla jak nám, tak i svému pánovi.
Uvedu jeden příklad za všechny. Pravidelně, kdykoliv jsme přijeli na chatu, do deseti vteřin se přihnala Štefina. Nastalo veliké vítání a jásání. Ještě než mamka vybalila veškerý proviant, jako první dala nášup Štefince, která se přesvědčivě tvářila, že už dávno nic nežrala a umírá hlady (v podstatě se tak chovala až do našeho odjezdu domů). Jednou, když jsme ji v neděli večer odevzdávali jejímu pánovi, Anička se zmínila, co všechno slupla a jak si pošmákla. "No to se divím" odvětil na to její pán "minule, když se od vás vrátila, sežrala pekáč suchejch studenejch nudlí, jako by tejden nežrala."
Když nastaly prázdniny, nastěhovala se k nám. Byla děsně legrační. Když jsme třeba jeli jen někam na odpoledne a chtěli ji vrátit k nim domů, lehla si před auto a nechtěla se hnout. To ji táta musel vzít - nohy jí visely jako mrtvole a mžourala na něj jedním okem a odnést ji. Než se ale vrátil do auta a nastartoval, ležela už zase před koly jako chcíplotina.
Postupem času měla máma stále větší podezření, že chce svá štěňata vrhnout u nás. A taky že jo, a skvěle si to načasovala. Dva dny před naším odjezdem na dovolenou se začala Štefina chovat nějak divně. Neustále hrabala díry po celé zahradě a zalézala do přítmí. Evidentně si hledala nějaké hnízdo. Nějaké klidné místo a přitom jí samou lomcoval neklid. Večer kolem sedmé se schoulila na křesílku na verandě a podivně táhle zavyla. Byla jsem u ní, stále jsem sledovala její podivné a netypické chování, a tak jsem byla prvním svědkem toho, když s velikým úsilím vytlačila něco moc divného.
Zaječela jsem na mamku: "Mámí, Štefina kááádííí".
Máma přiběhla právě včas. Ta zvláštní blanitá namodralá koule, co ze Štefiny vypadla, byla velká asi jako tenisák. Štefi rozvážně prokousla obal, sežrala ho a na světlo boží se vykulilo štěně. Slaďoučké, křehoučké a dokonalé - černohnědý hrubosrstý jezevčík velký asi jako vypasený krtek. Mňoukalo jako koťátko a Štefina na něj byla jak náleží pyšná. Všichni jsme ji moc chválili a honem jí dávali pít a štěně během chvilky začalo pít od ní.
Mamka začala honem vydávat pokyny: "Aničko, fofrem, nahoře v bedně na peřiny v té krabici od cukru jsou plíny po vás - všechny je přines. Maruško, honem tu složenou deku sem do kouta na zem".
A pak to šlo ráz na ráz , každou půlhodinku další kulička. A hle, druhé bylo skořicově béžové, třetí mělo zlatavé véčko na krčku, jedno bylo hezčí než druhé. A znovu černohnědě žíhané a skořicové, když vtom šestá kulička se nám nějak nezdála. Nebyla šedomodrá, ale tmavozelená. Štefi do ní kousla a nic, nechala ji ležet a odpočívala. Zatímco pět štěňat statečně pilo a mňoukalo, tak přišlo poslední, sedmé a také se mělo vesele k světu. A pak se stalo něco, nad čím jsme žasli. Štefi se začala zabývat zelenou kuličkou. V ní bylo černé štěňátko jakoby bez života. Štefina ho začala pomalu a soustředěně masírovat jazykem od krčku přes bříško, stále a stále, když vtom se štěně nepatrně zavrtělo a začalo slabounce kníkat. Štefi ho měkoučce čumákem dostrkala k mlíčku a štěně začalo váhavě a pak hladově pít. Bylo zachráněno.
Celý druhý den jsme se s nimi všemi veselili a pozdě večer jsme je v krabici vystlané běloučkými plínkami vítězoslavně odnesli k jejich majiteli. Museli jsme sbalit a odjet na dovolenou na Šumavu. Tentokrát se nám vůbec nechtělo, i když v předchozích letech jsme se tam vždycky strašně těšili.
Tušili jsme, že se po našem návratu se všemi Štefininými štěňaty neshledáme, ale přesto jsme byli hodně smutní, že pán nechal Štefině jenom jedno štěňátko - prý kvůli mlíku - jinak by je snad sprovodil ze světa všechna - o venkovské voříšky opravdu není valný zájem. Představte si, že jediné štěně, které nechal naživu, bylo právě to černé, "vylízané". Prý to byl první pejsek, který mu padl při výběru do ruky - fenečky a ostatní 2 pejskové měli v ten den smůlu.
Z prázdnin nám zbývalo ještě čtrnáct dní a nemělo to chybu. Štefi se štěníkem se opět nastěhovali k nám na chatu. Štěněti bylo patnáct dní a právě začalo koukat. Bylo to opravdu nádherné, když jsme mohli sledovat jeho první vratké krůčky a jak ho jeho psí máma Štefi všechno systematicky a důsledně učila - chodit, skákat, jíst z misky, udržovat čistotu, mazlit se a zápasit - a světe div se - štěkat. To jsme ji slyšeli vlastně poprvé. Záhy se z pejska stal neohrožený bojovník, který svými jehličkovými zoubky neomylně likvidoval všechno, co mu přišlo do cesty. A stihl toho přes den opravdu nevídaně. Dodnes nese naše vetché chatové zařízení stopy po jeho zubatém čumáčku. Nejraději ovšem okusoval a ožíral cokoliv teple lidského, jako naše nohy, ruce a na nich všech dvacet prstů, lalůčky uší, špičky nosů - a když už jsme ho nešťastni a nešťastného setřásli, šel nemilosrdně drásat bříško své maminky, která z něj byla už k pláči zubožená.
Celý podzim jsme s oběma psy - Štefinkou a Šotkem (tak jsme štěníka pojmenovali) - zažívali spoustu radosti. A i v zimě jsme za nimi jezdili co týden s nějakým pamlskem. Až koncem února byl jejich příbytek prázdný a další týden také. Pak nám jejich pán smutně oznámil, že oba zmizeli ze zahrady, kterou nezamykal, zatímco byl v práci. Nikde žádná díra, která by svědčila o tom, že by se podhrabali a utekli. Nikdy už se nevrátili.
Moc bychom si přáli, aby někde daleko, odkud se neuměli vrátit, našli oba domov plný lásky. Ale spíš se bojíme, že skončili přes nějaké hnusné vyžrané panděro někde v psím nebi. Dodnes se nám po nich hrozně stýská.

Text: Marie Trauškeová
Foto: Marie Trauškeová, Šárka Nosková

 


Vanda Ročková
Aktualizováno: 30.10.2008 20:04:22
Napsáno: 21.10.2008 12:47:11

Forum.

Vložit príspěvěk

19.3.2009

Katka

Krasný pejskařský příběh. A taky skvěle napsaný. Kloubouk dolů.

23.6.2009

:)

Dojemné a krásně napsané :))

12.3.2010

Adelka

Krása

18.4.2010

Šárka

Moc pěkné...

1.5.2010

Šárka1

To je teda nádhera,tfuj,jen kupa lidské nezodpovědnosti a lhostejnosti,hlouposti.Hlavně,že si všichni užili a psi,jako vždy dopadli buhví jak...

Vložit příspěvek
Používejte diakritiku. HTML značky zakázány. Diskutujte pouze k tématu. Pokud máte zájem o odbornou radu, napište spíše do veterinární poradny. Zde Vám autoři neodpoví.

Vložením diskuzního příspěvku souhlasíte s pravidly vkládání diskuzních příspěvků
Prosím přihlašte se pokud chcete komentovat
Text:
 
Publikování nebo šíření obsahu muj-pes.cz je bez písemného souhlasu redakce zakázáno: muj-pes.cz © 2010
Řešení problémů, webmaster: webmaster@muj-pes.cz; Redakce:info@muj-pes.cz