Příběhy psů z útulku – SYNDY


Když jsem byla na střední škole, hledala jsem nějaké uplatnění v podobě brigády. Po neúspěšném hledání mě napadlo, že bych se mohla zeptat v útulku pro pejsky, jestli nehledají dobrovolnou pracovní sílu..

Protože byl útulek na druhé straně města, svezl mě tam taťka autem. Když jsme dorazili na místo, u vchodu stála paní, která tam pracovala, a tak jsem využila příležitosti a zeptala se, jestli přijímají dobrovolníky na péči o pejsky. Paní mi však řekla, že ne a vysvětlila mi nějaké jejich vnitřní předpisy. Nabídla nám, ať si alespoň útulek a pejsky prohlídneme, když už tam jsme. S taťkou jsme tedy procházeli kotec po kotci. Věděla jsem, že si ale žádného pejska nebudeme moci odvézt, protože jsme doma už jednoho tuláka z ulice měli. Přesto jsem zaujatě koukala do těch smutných psích očí a bylo mi pejsků líto. V půli útulku byl jeden kotec, ze kterého na nás koukala dalmatiní slečna. Vypadala ještě jako nedospělé štěňátko. Předními tlapkami si vyskočila na kraj kotce, u kterého jsme stáli, a smutně si nás prohlížela. V tu chvíli jsme s taťkou oba věděli, že jí tam nemůžeme nechat. Bavili jsme se s paní a ta nám ji popisovala jako psa, který se se všemi pere, a tak musí být v kotci sama a také, že už to není žádné štěňátko, ale tříletá slečna, která je jen o něco málo menší. S paní z útulku jsme se nakonec rozloučili a odjeli domů. Doma jsme vše vyprávěli mamce, ale ta nechtěla o ničem slyšet. Především z toho důvodu, že nechtěla dva psy a také proto, že doma jsme měli kluka a tohle byla fena.

Bod zlomu
Uběhly dva měsíce a já jsem stále nepřestávala žadonit, abychom si pro dalmatinku jeli. Někdy mě podporoval i taťka, ale naše prosby byly stále neúspěšné. Jednoho dne se nám však mamku podařilo přesvědčit. Myslela si totiž, že po dvou měsících už dalmatin v útulku nebude, protože o čistokrevná plemena je větší zájem. Dovolila nám tedy pro fenku jet, ale měla podmínkou, že pokud tam už nebude, tak jiného pejska nesmíme přivézt. Vše jsem jí odkývala, ale bylo mi jasné, že s prázdnou nepřijedeme :-)

Pes vítací

S taťkou a bratrem jsme tedy jeli do útulku, abychom si naši dalmatinku vyzvedli. Byla jsem hrozně nedočkavá. Když jsme přijeli na místo, tak jsem jí už od auta viděla. Paní nás pustila dovnitř a zavedla nás do jedné místnosti, kam vpouštějí pejsky, aby se s nimi noví páníčci mohli seznámit. Dalmatinka tam vběhla jak střelený čert a začala se s námi vítat, byla neuvěřitelně milá a přátelská. V tu chvíli mi bylo jasné, že je naše. Naložili jsme jí do auta a po cestě jsme se stavili v obchodě, abychom pro ni nakoupili vše potřebné.

Nový domov
Když jsme přijeli domů, zazvonila jsem na zvonek, aby nám šla mamka otevřít a aby se hned seznámili. Jenže jakmile mamka otevřela dveře, hrozně se psa lekla a skoro nám zavřela :-) Byla stoprocentně přesvědčená, že tam dalmatinka už nebude a že žádného pejska nevezeme. Po příchodu do bytu jsem si šla s naším novým pejskem sednout do kuchyně. Sedla jsem si na židli a naší princezně jsem dala povel „sedni“ a ona sehraně se mnou okamžitě seděla. To mamku úplně odzbrojilo :-) Rozhodli jsme se, že jí dáme jméno Syndy. Mamka tedy Syndynku zavolala a ukázala jí celý náš byt a také pokoj, ve kterém se mnou bude spát. Ten se jí okamžitě líbil a uvelebila se tam v pelíšku.

Svědění

Asi týden na to nám začalo být divné, že se Syndynka stále drbe. Mysleli jsme si, že to jsou blechy a zajeli jsme s ní na veterinu. Doktor nám řekl, že se nejedná o blechy ale o kožní problémy a že s ní bude třeba zajet do většího města, kde na to mají vybavení, nebo Syndynku můžeme z důvodu nemoci vrátit do útulku. To však nepřipadalo v úvahu, a tak jsme se hned objednali na 60 km vzdálenou kliniku. Tam jí udělali z několika míst stěry z kůže. Zjistilo se, že se jedná o druh bakterie, která způsobuje podrážděnost a svědivost kůže. Doktor nám sdělil, že léčba bude náročná jak časově, tak finančně. Také nám řekl, že pokud bychom to nechtěli podstoupit a rozhodli bychom se Syndynku do útulku vrátit, tak ať mu to řekneme a že by si jí tam nechal a uspal by ji, protože jinak by to pro ni prý bylo velké trápení. V tu chvíli nám bylo jasné, že už jsme dávno rozhodnuti a že jim ji tam v žádném případě nenecháme, ať to stojí cokoliv a to i přesto, že jsme peněz moc neměli.

Léčba probíhala formou týdenních návštěv kliniky a také koupelí ve speciálních šampónech. Ano, pravdou je, že cesty na kliniku byly náročné. Koupele jsme prováděli v gumových rukavicích a ve dvou. Každotýdenní stěry a laboratorní vyšetření také nebyli nejlevnější, ale nejdůležitější byl výsledek. Syndynka se uzdravila a stal se z ní nejbáječnější psí kamarád.

Psí usměv
Mamka byla nakonec smutná, že jsme si ji z útulku nevzali už dříve. Také nás překvapilo, že se na nás často tak zvláštně zubila a vyhrnovala pysky. Proto jsme si pořídli knížku o dalmatinech, kde jsme se dočetli, že jsou tím dalmatini výjimeční a že se na nás takto směje. Nikdy bychom neváhali, kdyby se nás někdo zeptal, jestli bychom to vše podstoupili znovu, kdybychom věděli, do čeho jdeme. Syndynka nám to svojí láskou několikanásobně vrátila zpátky. Je to ten nejlepší psí kamarád. Miluje děti a nikdy by nikomu neublížila. Když ale vidí, že je potřeba nás ochránit, tak neváhá ani minutu. Stane se z ní pes obranář a nepustí nikoho ani o krok blíž. Nejkouzelnější je ale její psí úsměv. Děkujeme Ti Syndynko, že jsi!

Na závěr bych chtěla napsat, že je asi opravdu časté, že se původní majitelé pejska zbavují z důvodu zdravotních problémů ale i tací pejsci mají přeci nárok mít nového páníčka.

L.E.


Vanda Ročková
Aktualizováno: 19.8.2012 10:50:28
Napsáno: 19.8.2012 10:46:12

Forum.

12.9.2012

Eva

Krásný příběh...moc díky takovým lidem,co zachrání pejska z útulku a neváhají ho nechat vyléčit...Díky této slečně a její rodině,jistě nikdy nelitovali,že se o Syndinku postarali...Eva.

12.9.2012

Tereza

Dojemný příběh se šťastným koncem.Jsou to dobří lidé.

13.9.2012

Iva

Brečím až mi slzy odkapávají na klávesnici.Také máme doma dalmatinku Sárinku a naprosto souhlasím s tvrzením,že její uvítací úsměv je naprosto odzbrojující a i když provede všelijakou lumpárnu,vše je v tu chvíli odpuštěno.Přeji,ať Vám dělá Vaše puntíkovaní štěstíčko jen samou radost!!!

10.1.2013

iwanka62

Dobrý večer, mám osmiletého pejska, kříženečka a máme s ním problém. Jakmile je delší dobu doma sám, začne štěkat. Je to nepříjemné pro sousedy, jelikož bydlíme v cihlové bytovce. Chtěla bych poradit,jak ho to odnaučit, už jsme zkoušeli spoustu metod, ale všechno bylo zbytečné. Děkuji

Vložit příspěvek
Používejte diakritiku. HTML značky zakázány. Diskutujte pouze k tématu. Pokud máte zájem o odbornou radu, napište spíše do veterinární poradny. Zde Vám autoři neodpoví.

Vložením diskuzního příspěvku souhlasíte s pravidly vkládání diskuzních příspěvků
Prosím přihlašte se pokud chcete komentovat
Text:
 
Publikování nebo šíření obsahu muj-pes.cz je bez písemného souhlasu redakce zakázáno: muj-pes.cz © 2010
Řešení problémů, webmaster: webmaster@muj-pes.cz; Redakce:info@muj-pes.cz