Smutný pes


Ajax byl nádherný pes. Odrostlé štěně německého ovčáka s širokou hlavou a delší srstí. Štěně dychtivé milovat svou smečku, poznávat svět a hrát si…

 

Pro manžele Pánkovy byl ideální. Potřebovali psa na hlídání a nechtěli úplně malé štěně. Byli oba natolik vytížení dojížděním a zaměstnáním, že na vytírání loužiček a učení základní poslušnosti by jim moc času nezbývalo. Kvůli zaměstnání si ani psa pořizovat nechtěli. Jenomže když je dvakrát za sebou vykradli, změnili názor. Zlodějům totiž ani bezpečnostní zámek, ani alarm nijak nepřekážel. Pánkovi sice nevlastnili žádné cennosti, ale zloději vzali zavděk vším – televizí, počítačem, nábytkem, nářadím, dokonce i peřinami… Zloději si dodnes vesele běhají na svobodě. A tak se Pánkovi odhodlali přece jen pořídit si psa. Ten jim dům ohlídá spolehlivěji než alarm. Chtěli psa, co bude budit respekt už svým vzhledem, volba padla na německého ovčáka a pak narazili na ten inzerát s Ajaxem. Ajax byl ze všech štěňat nejdřív zamluvený, ale budoucí majitelé odvoz psa nejdřív stále odkládali a nakonec si to rozmysleli a pro Ajaxe si nepřijeli. Zůstal tedy u chovatelů a v inzerci, dokud nepadl do oka právě mladým Pánkům. Ti byli nadšení, jednak, že je Ajax tak hezký a jednak, že už umí chodit na vodítku a základní povely jako: ke mně, sedni, lehni si, vstaň, zůstaň, na místo… Do auta se sice bál nastoupit, ale nakonec si dal říct. Celou cestu kňučel, vůbec se mu to nelíbilo. Marcela se ho snažila uchlácholit, ale nedivila se mu. Byla to jeho první jízda autem. Konečně doma. Rodinný domek s velkou zahradou a kvalitní boudou pro psa. Ajax byl zmatený. Pořád si myslel, že je to jen nějaké nedopatření a že si pro něj přijde původní majitel a odvede ho domů. Nakonec pochopil, že nepřijde. Že tohle je teď jeho domov.

 

Marcela s Liborem byli celé dny pryč a Ajaxe brávali domů jen na chvilku večer. Dostal maso z konzervy (kupovali ty nejkvalitnější značky) a pošilhával, jestli pánečci náhodou nebaští něco lepšího. Svou porci zhltnul v „cukuletu“, aby stihnul ještě trochu toho loudění. Byl mladý, bujný a měl za sebou celý den samoty a spoustu nevybité energie. Dorážel střídavě na oba, aby se mu věnovali. Chtěl si hrát. Ale oni byli tak utahaní, že poslední na co měli náladu, byla hra se psem. Zoufale hledali nějakou jinou práci a hlavně blíž, ale marně. Dobrovolně si nevybrali tento životní styl, který je odváděl brzy ráno z domu s návratem pozdě večer. Nedostatek času nesvědčil ani Ajaxovi, ani jejich vztahu.

 

Ajax si nemohl pomoct. Samým štěstím, že skončila jeho samota, skákal, pobíhal po domku, byl jak z divokých vajec, a ke svým hrám si vybíral naprosto nevhodné předměty – například Liborovu koženou bundu. Ta už se nosit nedala. Radostně mávajícím ocasem posrážel sklenice a talířky z malého stolku v obýváku a nepřestal dovádět ani po okřiknutí. Většinou jeden z manželů ztratil trpělivost a psa vystrnadil zpátky na zahradu. Ajax škrábal na dveře, kňučel, štěkal, srdceryvně naříkal. Byl zoufalý. Nemohl pochopit, proč ho jeho „smečka“ vyhání, když on je tak miluje. Příští večer je vítal ještě radostněji, nadšený, že už jsou doma, že je vidí, ale dopadlo to stejně.

 

Občas s ním chodili na vycházky. Ale ani to většinou nedopadlo moc dobře. Ajax ze samého nadšení, že se konečně něco děje, vyváděl jak pominutý. Na vodítku byl k neudržení, a když ho pustili na volno, nedal se přivolat. Lačně si užíval všeho, ostatních psů, lidí, lítání. Ten pes potřeboval spoustu lásky, společnost, zaměstnání a citlivě vedený výcvik. Neměl nic z toho. Jeho nejčastějším společníkem byla samota. Libor s Marcelou ho ráno nakrmili a odspěchali do práce. Ajax hlídal dům. Štěkal na kolemjdoucí, chodil kolem plotu tam a zpátky. Pak si lehl a čekal.

 

Jak běžel čas, ubývalo i těch malých pozorností, které Ajaxovi zpočátku dopřávali. Byl to začarovaný kruh. Čím míň se mu věnovali, tím víc vyváděl, když ho někdy vzali ven. A čím byl nezvladatelnější, tím míň je bavilo se s ním zabývat. Nakonec ho nebrali nikam. Ráno a večer ho nakrmili, pohladili a víc si ho nevšímali. Ani do domu už ho nepouštěli. Často také odjížděli na delší dobu. Ajax hned poznal, že se někam chystají. Donesli mu velkou zásobu krmení a vody a on věděl, že je neuvidí ani ty krátké chvilky.

 

Ajaxův život plynul jednotvárně. Smutně. Jeden den jako druhý, stále sám. Štěkal a štěkal. Hlavně v noci. Všichni sousedi byli naštvaní, že kvůli psovi nemohou spát. Ajax pospával ve dne. Ráno se nakrmil, vyprovodil pánečky k autu, pak si s těžkým povzdechem lehnul, hlavu položil na packy a smutně hleděl na cestu. Život běží kolem něj a on se ho nemůže zúčastnit. Jen čeká.

 

Den po dni se vlekl a pomalu ukrajoval z Ajaxova života. Ajax otupěl. Už ani v nic nedoufal, už si nevzpomínal na svou mladistvou dychtivost, už nic neočekával. Deset let strávil Ajax většinou o samotě. O samotě i zemřel.

 

Manželé Pánkovi si za pár týdnů přivezli mladého německého ovčáka. Bez hlídače se neobejdou, od té doby, co si pořídili psa, mají od zlodějů pokoj. Ajax na to ale doplatil zkaženým životem. Životem o samotě, životem bez radosti.

 

Text: Lenka Novotná


Vanda Ročková
Napsáno: 26.2.2012 18:28:27

Forum.

Vložit príspěvěk

1.3.2012

Karolína

Lenko prosím jeto opravdu pravda že se někdo muže k psovi chovat takle.

2.3.2012

Kristýna

Je to strašné chudinka pes je mi ho líto aspoň ty co si to přečetli se trošku poučí

27.4.2012

anela

Ani jsem to neměla na noc číst.jdu pomuchlovat tu naši chlupatou lumpici.

27.4.2012

Verien

Sobečtí manželé Pánkovi.FUJ,měli by se stydět.Zajímá jen ochránit svůj majetek,ale za jakou cenu??Z celého srdce jim přeji,aby jednou též poznali samotu a v ní také zemřeli.Chudáček další smutný pes.

27.4.2012

Jarka

Příběh dojímá k slzám,bohužel takových pejsků je spousta,hlavně na vesnicích. Bydlím tam a při denních dlouhých toulkách s mými borderkami ty slzičky dost často ukápnou.... A jednu takovou nádhernou jezevčici jsem si kdysi nechala a dožila se u mě nádherných 17 let. Bohužel takové štěstí hodně pejsků nemá :-(

27.4.2012

Eva

Na dědině se chovají ke psům jako k dobytku. A ještě si troufnou ríkat,že pes do města nepatří. Naši 2 jezevčíci jsou s námi téměř 24 hod denně a pokud vím, že by měli být sami více než 4 hodiny, beru si je s sebou do práce.

27.4.2012

Irena

..Nechápu proč si pořizovaly jiného psa,když také nemají dostatek času ...ale ani citu. Myslím,že by se takhle chovaly i k ditěti... Lidí,kteří nemají čas na psa...at si pořídej hlídací agentúru..Po pročtění článku jsem brečela,jak jsou nekterý lidi necitný vůči zvířatkám. Jsem ráda,že moje fenka Linduška .....neumí číst.

27.4.2012

Petra

Karolíno, je jich takkových velkáááá spousta.... Bohužel, ostatně jak píše Jarka.... taky jich takových znám... bohužel, je to hnus

27.4.2012

Katy

ó chudáček Ajax!.. :(( ty lidi jsou na zabití

27.4.2012

Martina

Strašně smutnej příběh. Nechápu, proč někteří lidé si psa pořizují, když se mu pak nevěnují :-(

27.4.2012

Sylva

Milá Evo,nemůžu si pomoct,ale musím reagovat.Při tomto článku jsem skoro brečela,bydlím na vesnici a ne všichni jsou dobytek.Mám 2 fenky samojeda a rozhodně bych se takhle nechovala.Nevím ale ve městě mít dogu v paneláku v 1+1 nechat jí tam zavřenou celý den samotnou to je v pořádku?

27.4.2012

lilkys

Děda dostal Badíka, amerického stafordšírského teriéra, na zahradu k chalupě, protože jako mlaďoch byl v bytě k neudržení. Na zahradě se mu žilo líp. Děda vyrobil boudu, hračky a odjížděl do práce. Babička zůstávala doma, hledala na něm klíšťata, krmila ho...Na procházky s ním sice nechodili, ale děda si vždycky našel chvilku času, aby si alespoň na zahradě pohráli s klackem. Postupem času se jeho bujnost vytratila a byl klid. Zlomilo se to v březnu 2009. Děda dostal zápal plic a zemřel. Babička se zhroutila, neustále jí hospitalizovali v nemocnici. Badík musel k nám nejen kvůli operaci kýly, která ho čekala. Taťka a já jsme se mu začali věnovat - naučil se chodit na voodítku, od táty sedni, ode mne lehni. Na zavolání přiběhne. (Bylo mu 8 let) Babi zemřela 2011. Ten pes přišel o oba dva pány a tak se upnul k naší rodině. jenže teta a její děti ho chtěli pro sebe, takže jsme měli ,,střídavou péči". bad byl zmatený a vůbec to nebylo dobré, pro něj ani pro nás. O velikonocích si taťka prosadil svou a badík nám ve věku 10 let. Žije s námi v bytě a doufám, že je šťastný. I když táta jezdí na služební cesty i na měsíc, zvládáme to. Má možnost vylítání a pokaždé pro něj má někdo alespoń malé pohlazení! *** Lidi by si měli občas uvědomit, že psi nejsou stroje. Potřebují to, co lidi.

27.4.2012

Přema

Bohužel, většina lidí, kteří takto "čistě hospodářsky" chovají psa si tento článek nepřečtou. Mám 6 letou bernardýnku, původně měla bydlet na zahradě, nakonec bydlí převážně v domě, je právoplatným členem rodiny, nikdy nic nezničila, maximálně hodný, klidný, vyrovnaný a inteligentní pes. Určitě je výrazný rozdíl, když pes žije s lidmi než když se mu nikdo nevěnuje. V okolí je takových potřehů mnoho.

28.4.2012

Dagry

Tak mě tento smutný příběh dohnal až k slzám. A ty 2 lidské snoby by bylo třeba řádně zmrskat bičem.

28.4.2012

Niky

a co třeba takle pořídit třeba dva psy ? nebyl by apson ten jeden sám v samotě.... :( chudinka

29.4.2012

Veronika

Stále více zastávám názor, že by měl člověk, který chce zakoupit psa, mít za sebou nějaké zkoušky, zda je schopen se o psa dostatečně postarat. Takovéhle týrání samotou je strašné! Pes sice nemluví, ale potřebuje vše jako člověk. Navíc je jeho život oproti našemu strašně krátký, proto by si ho měl užívat, ne čekat na svého pána. Já mám také své povinnosti, které mají přednost před mým pejskem, nicméně mu to po návratu domů náležitě vynahradím a věnuji se mu každou volnou chvilku včetně dlouhých procházek a her. Nedokážu pochopit, že může být někdo takhle sobecký. Kdyby alespoň pořídili dva psy, aby se Ajax necítil tak sám... Je mi ho líto, chudinky, a toho dalšího pejska také...

30.4.2012

Barbora

Utohohle textu se bečela ;( Jak mohou být lidé tak bezcitní?! To nevidí že ta energie je z toho že se mu nevěnují dostatečně?! No je to alespoň další motivace abych se o ty naše rozmazlence ještě více starala :))

30.4.2012

Lily

:(((( neskutečně smutný. já taky brečela. nemám slov...musela bych bejt sprostá!! :(((

2.5.2012

Veronika

nechápu jak toto někdo může udělat,ze své zkušenosti vím že takhle by se ke psu nikdo neměl zachovat i když někdy zlobí ale tohle prostě ne!je mi ho moc líto,když jsem to přečetla chtěla jsem brečet.Už je to dlouho co nám umřel náš miláček Albík,vždy to byl a stále je můj nejlepší přítel,hrál si se mnou v jeho pelíšku,olízával mě atd.po jeho umření jsme si jely pro nového pejska,protože bych to asi dlouho nevidržela bez psa.Na cestě zpět jsme ho pojmenovaly Fredy,asi po půlroku jsme si pořídily Jenny byla moc hodná,ikdyž už tu snámi není Albík furt jsem ráda na světě a to díky Fredymu a Jenny. Fredy:Cane corso Jenny:Fr.buldoček a Albík:Staford :) :)

1.7.2012

Kateřina

Jenom proto, že psy na vesnici tak často neuzazujeme na gauč a nestavíme ho na roveň člověku, hned nejsme zrůdy a dobytkáři, drahé slečny.

21.8.2016

Hana

Normálně jsem se u toho rozbrečela

Vložit příspěvek
Používejte diakritiku. HTML značky zakázány. Diskutujte pouze k tématu. Pokud máte zájem o odbornou radu, napište spíše do veterinární poradny. Zde Vám autoři neodpoví.

Vložením diskuzního příspěvku souhlasíte s pravidly vkládání diskuzních příspěvků
Prosím přihlašte se pokud chcete komentovat
Text:
 
Publikování nebo šíření obsahu muj-pes.cz je bez písemného souhlasu redakce zakázáno: muj-pes.cz © 2010
Řešení problémů, webmaster: webmaster@muj-pes.cz; Redakce:info@muj-pes.cz