Na návštěvě u Báry Štěpánové


Herečku a moderátorku Báru Štěpánovou znají diváci z mnoha televizních pořadů. Za všechny jmenujme alespoň oblíbené Trní. Slovem provází dokumentární pořad, který pod názvem Nová cestománie vysílá TV Nova. Hrála ve filmu Jak se krotí krokodýli, v pohádce Prsten krále řeky či v televizním filmu Nevěsta pro Paddyho. Zahrála si ve filmech Katapult, Tisícročná včela, ve třech dílech Básníků, ve filmu Ceremoniář. S představeními Dívčí válka a Na Brusel jezdí s divadlem Františka Ringo Čecha. V létě moderovala hudební festivaly, na kterých účinkovali např. Ivan Hlas, Felix Slováček, kapela Buty či zpěvačka Jana Kirschner. Konaly se na různých hradech a zámcích pod názvem Hradologie. V současné době připravuje pro Českou televizi pořad o amatérském filmu Klikaři a chystá vydání několika audioknížek. A jak mi na návštěvě důvěrně prozradila, užívá si života. Její manžel se o ni báječně stará, a tak může dělat jenom věci, které má ráda a které ji baví. Je velkou milovnicí psů. S láskou a potěšením se věnuje svým třem milovaným pejskům.

 

Láska ke psům vás provází již od dětství?

Psy jsem měla už od dětství ráda, doma jsme je ale nikdy neměli. Jezdívala jsem za babičkou na venkov a tam byli vždycky psi a kočky, slepice či jiné zvířectvo. V místní hospodě mě fascinovala fotografie obrovského bernardýna. Strašně se mi na ní líbil a dlouho jsem si myslela, že když se někde mají narodit štěňata, že z nich taky musí vyrůst bernardýni. Nevyrostli. Byla jsem pražské dítě, doma jsme měli andulky a rybičky.

 

Co rozhodlo, že jste si pořídila svého prvního psa?

Vyplynulo to docela přirozeně v době před deseti lety, kdy jsme si kupovali od jedné paní dům na vesnici. Chovala předtím králíky a slepice. Když jsem se to dozvěděla, prohlásila jsem, že v žádném případě nebudu chovatelkou drobného zvířectva, že všechna tato zvířata musí z domu pryč. Paní měla ještě německého ovčáka, o jehož existenci jsem ovšem nevěděla. Tam, kam se stěhovala, se už o něho starat nemohla. Z mého přání tudíž usoudila, že žádná zvířata nechceme, tedy ani psa. Šlo však o nedorozumění. Vezla tedy psa do útulku, ale neměla odvahu a srdce ho tam nechat. Poprosila Míru, mého manžela, jestli by náhodou její německý ovčák nemohl zůstat u nás. Měli jsme v úmyslu pořídit si sem do budoucna nějakého psa, a tak jsme samozřejmě s její nabídkou souhlasili. Na své první setkání s Elsou Míra rád vzpomíná. Do té doby bez jakékoli zkušenosti se zvířaty přišel s klíči k našemu novému domu. A obrovský pes za plotem! Zuřivě vrčel a pouštěl na něj hrůzu. Říkal si: Jak se s ním spřátelit? Je to přece můj pes... Šel koupit deset deka debrecínky a slušně se představil: Pejsku, já jsem tvůj nový páníček! Debrecínka naježené Else zavoněla, sežrala ji a už se od Míry nehnula. Elsa měla tehdy dva a půl roku, bylo to krásné a oddané zvíře. Bohužel nám loni v listopadu odešla. Byl to jak můj, tak i Míry první pes.

 

K Else jste si časem pořídili ještě dalšího psa. Který následoval?

Někdo nám poradil, že vynikající plemeno je bernský salašnický pes. Měla jsem kdysi vystoupení na Kladně. Přišel tam taky bývalý hejtman Petr Bendl. Vedla se řeč o psech. Zmínila jsem se o tom, že bych si k Else ještě ráda pořídila dalšího psa a že „berňáci“ jsou úžasní. Byla to zvláštní shoda okolností, když mi řekl, že je chová a že se jim zrovna narodila štěňata. Domluvili jsme se a jeli se na ně podívat. Pejskové byli tenkrát hned k odebrání, a tak jsme si jednu holčičku odvezli domů. Tenkrát jsme neměli okolo domu ještě pořádné oplocení a psí holky rády utíkaly nahoru na zahradu a zdrhaly ven. Jednou se však už bernská holka z psí vycházky nevrátila, a tak jsme o ni přišli. Možná ji někdo našel a dobře se o ni postaral.

 

V současné době se tady těší vaší přízni tři pejskové …

Nejstarší je sedmiletá Tonička, dcera naší původní Elsy. Je to venkovní černý pes, míšeninka. Naši Elsinku totiž „znásilnil“ jeden pes z Kolče. Porodila nám štěňata, jedno jsme si nechali. A to je Tonička. A protože jsem už nějakou dobu toužila po labradorovi, přibyla do domu před pěti lety další psí slečna. Štěňátko labradora jsme pojmenovali Norah a je to naše pusinka. Lidi, kteří chovají pejska, se musí smířit s tím, že jim jednou onemocní a umře. Elsa mám onemocněla. Měla rakovinu. Naše paní doktorka Alenka ji odoperovala. Kdykoliv se něco děje s našimi psy, ochotně přijede, pomůže. Je úžasná, bez ní si to vůbec nedovedu představit. Prodloužila naší Elsince život ještě o dva roky. Nesmírně si vážím lidí, kteří se profesi veterináře s takovým nasazením a zaujetím věnují.

 

A kdy se objevil u vás tento německý ovčák?

Po Else se nám stýskalo a tak jsme se rozhodli pořídit si zase fenku německého ovčáka. Přáli jsme si, aby vypadala jako naše původní Elsa. Míra dlouho hledal na internetu, kde byl obrovský výběr německých ovčáků. Nakonec se mu zalíbilo jméno majitele chovatelské stanice pana Douděry z Velimi, odkud jsme si odvezli malé štěňátko velice se podobající naší milované Else. Bylo z prvního vrhu, proto dostalo jméno Alma. A protože pan Douděra řídí Pendolino, jmenuje se jeho chovná stanice Pendolino Bohemia. Tudíž se naše desetiměsíční psí holčička jmenuje oficielně podle papírů Alma Pendolino Bohemia, což mi nebrání v tom volat na ni někdy Douděrová. Ale s láskou jí říkáme Elsa.

 

Zvolili jste pro ni to samé jméno?

Když nám první Elsa odešla, byli jsme nešťastní, obrečeli jsme ji. Mírovi bylo líto, že neslyší její jméno při ranním rituálu, který vždycky provádím s našimi pejsky. Ráno kolem šesté už začnou kňučet. Chtějí „vítačku“ - naše ranní vítání. Dostávají ouška, což jsou sušené prasečí uši. Volala jsem vždycky na ně: Tony, Elsinko, Norinko! Elsa nám moc chyběla. A tak se Míra rozhodl, že budeme mít Elsinku novou. A i když bude mít v papírech jméno jiné, budeme jí říkat Elsa.

 

Jak novou Elsu přijaly obě holky?

Když jsme ji jako malé štěňátko přinesli domů, tak labradorka Norah, jinak miloučký pes, výstražně naježila srst. Co se to ale stalo s tou Norinkou? Vycenila zuby, horní ret jí vyjel nahoru. Vrčela jak pes baskervillský! Tři týdny to trvalo, než ji ta žárlivost přešla. Teď jsou obě holky kamarádky a hrají si spolu.

 

V poslední době se píše o tom, že se svými psy jejich páníčkové hovoří a chovají se k nim jako by byli lidské bytosti. Co si o tom myslíte?

Své psy si polidšťujeme. Když mi naše Elsa skočí do postele, uvelebí se a dá si hlavičku na mé nohy, tak jí říkám: Kdyby tě, Elsinko, viděli ostatní němečtí ovčáci, co by si o tobě pomysleli? A ona na mne kouká, jako by mi rozuměla. Se psy hovoříme. Už to není jenom: Lehni, sedni, zůstaň! Jezdili jsme za přáteli do Švýcarska, kteří měli krásné perské kočky. Oba manželé k nim promlouvali, jako by byli jejich maminkou a tatínkem. Kočce říkali: Pojď k mamince! Přišlo nám to tehdy strašně legrační, že jsou asi blázni. A teď se my sami chováme k našim pejskům stejně jako oni. Jsou to naše holčičky, naše děti. Říkám: Jdi za tatínkem, dá ti papáníčko! Dnes už je to tak daleko, že moje dcera Dominika je jejich sestra. Ptám se jí, jestli ji to nevadí, že je jejich „ségra“. Nevadí jí to. Jednou jsem jela se psy taxíkem a štěkali. Taxikář se ptal: Co to máte za čokly? Já na to: Prosím? To nejsou žádní čoklové, to jsou moje holčičky pejskový. Jsou to pejsinky, čumpesky. Když se ušpiní, tak to jsou prasopesky, ale jinak jsou to naše milované holčičky pusinkovací! Taxíkář vše pochopil a omluvil se.

 

Měly někdy nějaké zdravotní problémy?

Malá Elsa začala už v šesti měsících hárat, což se nám zdálo trochu brzo na fenku. Po dvou měsících se nám už ale zdála divná, tak jsme ji nechali vyšetřit. Paní doktorka jí zjistila zánět dělohy. Podávali jsme jí antibiotika, ale zánět se nevyléčil, naopak se zvětšil. Elsa musela podstoupit operaci. Už nemůže mít štěňátka. Ale naše zlatá paní doktorka jí zachránila život.

 

Snažíte se pečovat o jejich srst?

Když naši „pesáci“ mění srst a línají, je to peklo. Dal by se z těch jejich chlupů, které vyčešeme, vyrobit celý nový pes. Srst mají ale krásnou, dáváme jim vitamíny.

 

Myslíte si, že mají psi také své sny?

Mají. Určitě. Krásně a nádherně chrápou, jako starý chlap. Něco se jim ve spánku zdá a kňučí, asi někam utíkají. Myslím si, že mají svoje „utíkací“ sny, protože cukají s nohami. A každá naše holka vydává úplně jiný zvuk. Norah má hluboký štěk, Elsinka zase předvádí operní pěvkyni – aaahou, a Tondě hlas divně přeskakuje. Hudební sluch určitě nemá. Naši psi jsou taková naše milá smečka. Já do té smečky evidentně taky patřím, ale nejsem vedoucí. Jsem pro ně relativně oblíbená fena, ale moc mě neposlouchají. Pán a šéf je Míra. Toho poslouchají na slovo. Jsou to naše milované holčičky pusinkovací!

 

Text a foto: Milena Forstová

 


Vanda Ročková
Aktualizováno: 11.7.2010 18:17:50
Napsáno: 11.7.2010 18:15:11

Forum.

Vložit príspěvěk

28.7.2010

Jana Prošková

krásný článek,skoro stejný případ mám doma.

2.8.2013

PftWVrAUGiAnk

<a href="Odkaz car insurance quotes</a> >:-DDD <a href="Odkaz Orleans auto insurance quotes</a> 4852 <a href="Odkaz cialis</a> anbicd <a href="Odkaz insurance quotes</a> %-((( <a href="Odkaz car insurance</a> 8-PPP <a href="Odkaz online car insurance quotes</a> :]

Vložit příspěvek
Používejte diakritiku. HTML značky zakázány. Diskutujte pouze k tématu. Pokud máte zájem o odbornou radu, napište spíše do veterinární poradny. Zde Vám autoři neodpoví.

Vložením diskuzního příspěvku souhlasíte s pravidly vkládání diskuzních příspěvků
Prosím přihlašte se pokud chcete komentovat
Text:
 
Publikování nebo šíření obsahu muj-pes.cz je bez písemného souhlasu redakce zakázáno: muj-pes.cz © 2010
Řešení problémů, webmaster: webmaster@muj-pes.cz; Redakce:info@muj-pes.cz