Na návštěvě u Jany Bouškové a Václava Vydry


Už během studií na pražské herecké konzervatoři hostovala Jana Boušková v Národním divadle, kde posléze získala stálé angažmá a působí v něm dodnes. V devatenácti letech natočila svůj první film Hvězda první velikosti a televizní inscenaci Královský gambit. Z mnoha jejích televizních a filmových prací jmenujme alespoň detektivku Smrt talentovaného ševce, Žebřík ke hvězdám, Přítelkyně z domu smutku nebo oblíbené televizní pohádky Nezbedná princezna či Strach má velké oči. V současné době ji diváci mohou vidět na jevišti Národního divadla v představeních Lucerna, Cyrano z Bergeracu nebo v Nepříteli lidu a ve Stavovském divadle v inscenacích Mikve a Revizor. Na scéně Kolowrat účinkuje v nové inscenaci režiséra Jana Kačera Pláč od Lenky Longrenové. Se svým dlouholetým partnerem Václavem Vydrou hrají společně v několika hrách, např. v Divadle Bez zábradlí v komedii Blbec k večeři nebo ve hře Příbuzné si nevybíráme, které má na repertoáru třeba i Branické divadlo.

Syn herečky Dany Medřické a herce Václava Vydry hrál po absolvování pražské konzervatoře v divadle na Kladně, v Mladé Boleslavi a poté v Městských divadlech pražských. Od roku 1996 je členem hereckého souboru Divadla na Vinohradech, kde v současné době hraje v inscenaci Vojcek. Diváci České televize ho znají např. ze seriálů Život na zámku, Bylo nás pět, Šípková Růženka nebo z filmové komedie režiséra Zdeňka Trošky Kameňák.

Oba herci se seznámili již na pražské konzervatoři. Život je svedl dohromady až po deseti letech a jsou spolu dodnes. Žijí v domě se zahradou blízko Slapské přehrady. Na statku, který je od jejich domu vzdálen deset kilometrů, chovají čtyři koně. Milují dlouhé projížďky na koních krásnou krajinou, kterou jim nabízí okolní příroda. Domácnost s nimi sdílí ještě boxer Ferda a kocourek Tom. Ve společnosti zvířat se cítí dobře. Trochu více mi o jejich vztahu k nim prozradili na návštěvě.

 

Měli jste možnost ve svém dětství vyrůstat s nějakými zvířátky, se psy nebo s kočkami?

Jana:      Když jsem byla malá, přála jsem si mít nějaké zvířátko. Je to přirozené,

               ale máma to nechtěla. Až později jsem si dovolila mít dva křečky,

               pískomila, andulku.

Václav:  Jako dítě jsem měl křečky a ještě k tomu myš a morče. Když jsem byl

               úplně malý, pamatuji si, že jsme měli doma kanárka.

              

Kdy se vám poštěstilo mít svého prvního psa?

Václav:  Svého prvního psa jsem si vyškemral za vysvědčení, když mi bylo

               patnáct. Koupila mi ho máma. Chtěl jsem motorku, ale máma se o mě

               moc bála, tak navrhla psa. Byl to boxer, kterému jsem vybral jméno

               Bonny. 

Jana:       Já jsem svého prvního psa dostala k narozeninám. Oslavila jsem

               svých dvacet let a velkým překvapením byl pro mne nádherný živý

               dáreček, fenka Pusina. Shodou okolností to byla taky boxerka. Byla

               krásně žíhaná, ale neměla papíry. Vaškův boxer Bonny papíry měl, byl

               téměř dokonalý. Jelikož jsme se znali už ze školy a věděli jsme o sobě,

               že oba máme boxery, zkusili jsme je dát dohromady. A povedlo se!

               Moje Pusina tehdy porodila šest štěňátek, přežili ovšem jen čtyři

               pejsci. Jedno štěně si tehdy vzal herec Ivan Luťanský, druhé

               putovalo k herečce Lence Termerové, třetí si vzala kolegyně Jana 

               Březinová a i čtvrté štěňátko se dostalo do dobrých rukou.

               Když jsme spolu s Vaškem začali žít, byl s námi Bonny ještě tři roky.

               Dvakrát s námi byl i na dovolené ve Španělsku. Rád s námi jezdil

               autem a v moři se potápěl a lovil kameny. Odešel nám ve svých

               čtrnácti letech.

 

Vaši psi byli vždycky boxeři?

Jana:      Ano, jenom boxeři. Vašek vždycky vybere boxera, aby měl

               pískovou barvu a bílou kaňku na prsou.

Václav:   To je náhoda!

Jana:       Náhody neexistují. Prostě ti to vždycky vyjde! Aby měl bílé ponožky

                a charakter!

Václav:   Boxeři jsou skvělí. Navíc mají mimiku. Jako by s člověkem mluvili.

                Tím jsou ale obdařeni skoro všichni psi s krátkými čumáky.

Jana:       Boxer se umí smát a dá se na něm snadno rozpoznat, jakou má náladu.

               Vaškův otčím ze Španělska říkal, že jsou jako opice. Když Bonny

               zemřel, zůstali jsme skoro sedm let bez psa. A pak jsme si pořídili zase

               boxera. Jmenoval se Axe. Byl s námi dalších devět let. No, a teď máme

               už sedm let našeho třetího boxera, Ferdu!

 

Žijete tu kousek od Slapské přehrady. Má Ferda rád vodu?

Václav:  Bohužel ne. Jako štěně spadl nedopatřením do vody a pamatuje si to.

Jana:      Zato Axe vodu miloval. Když jsme přicházeli k rybníku, řece nebo jezeru, běžel už daleko před námi. Hned se vrhl do vody, dělal samou radostí kolečka a čekal na nás. V moři se mu taky líbilo.

Václav:  Můj první boxer Bonny se dokonce potápěl. Jednou jsem měl o něj 

               velký strach. Míval srdeční slabosti. Když se to stalo poprvé, vzal jsem

               ho do náručí a běžel s ním do auta. Třásl jsem s ním, až se zase probral.    

               Za čas jsme spolu jeli k moři a já jsem mu hodil do vody klacek.

               Doplaval pro něj a když se vracel, přestal plavat a šel ke dnu. Skočil

               jsem za ním a vytáhl ho. Zdálo se mi, že je mrtvý. Položil jsem mu

               hlavu ze svahu a začal po něm poskakovat. Když se konečně

               rozkašlal, věděl jsem, že už je v pořádku. Oba mí předchozí boxeři 

               vodu milovali. Ale Ferdu jeho špatný zážitek o tuhle radost připravil.

              Ale on je výjimka! 

 

Psi se někdy zatoulají. Zaběhl se někdy některý váš pes?

Václav:  To ne! Ale jednou jsem vzal Ferdu s sebou na projížďku s koňmi.

               Jeli jsme kolem elektrického ohradníku pro krávy. Ferda se k němu

               připletl a dostal ránu. Začal ječet a v šoku utekl. Hledali jsme ho do 

               noci, ale nikde nebyl. Vrátil se až druhý den v šest hodin ráno na

               statek, na který trefil. Byl asi někde celou tu dobu schovaný.

 

Co rád jí? Čím ho krmíte?

Václav:   Teď ho krmíme třikrát denně. Dáváme mu veterinární stravu.

 Jana:       Ferda je totiž nemocný. Má rakovinu močového měchýře. Dáváme

                mu homeopatické léky. Operovat se to nedá. Otékají mu packy, bývá

                taky více unavený, rád si pospí. Ale jinak je čilý a všechno mu

                funguje. Je to statečný bojovník, drží se už rok a půl.

 

Když nastává doba dovolených a vy se chystáte někam vyjet, berete jej s sebou nebo ho svěříte do péče některého ze psích hotelů?

Jana:        Psí hotel nepřipadá v úvahu. Je to pro psa vždycky velký zásah do jeho

                života. Neví, jestli se pro něj jeho pán vrátí. Cizí prostředí na něj  

                 působí stresově. Když si ho na dovolenou nemůžeme vzít, vždycky si

                to zařídíme tak, aby byl v péči u někoho z rodiny nebo kamarádů.

Václav:    Dokud byl Ferda zdravý, jezdil s námi i na lyže. V zimě nebo i

                 v létě na ledovec. Axe s námi byl jednou i na motorové jachtě.     

                 Venčit jsme ho vozili na pevninu v gumovém člunu. Jen na  

                 plachetnici jsme nikdy psa nevzali. Všechno se dá o dovolené s psím   

                 členem rodiny zvládat v pohodě a s humorem, jak hory, tak moře.

 

Dalším zvířecím členem rodiny je i váš malý kocourek Tom. Jak se u vás objevil?

Václav:   Jeden rok měli na statku, kde máme ustájené koně, hodně koček. A tomuhle kocourkovi, který přišel na statek těžce zraněný a byl tehdy velice zubožený, se v našem autě náramně líbilo. Pořád nám do něho lezl.

Jana:        Jednou jsem s Ferdou v autě odjížděla ze statku. Podívám se do zpětného zrcátka a vidím, jak Tomíček přelézá Ferdovi přes hlavu. Říkám: Ferdo, je tam kočka! To si necháš líbit? Ten ale zavřel oči a dělal, že žádnou kočku nevidí. Pochopila jsem, že by ho Ferda přijal, ale já jsem na to připravená nebyla. Nikdy jsem kočku v domácnosti neměla. Vrátila jsem se s kocourem na statek, ale do týdne se už stěhoval k nám. Ferda sice žárlil, ale do měsíce bylo všechno v pořádku. Ferda jen potřeboval ujišťovat, že on je stále ten první. Tomíček je u nás už dva roky a za tu dobu se z nich stali nerozluční kamarádi. Ráda je někdy pozoruji. Uvelebí se spolu na kanapi a Ferda si na Toma dokonce položí hlavu jako na polštář. Je jim spolu dobře. No, a nám s nimi taky!   

               

Text a foto: Milena Forstová

 


Vanda Ročková
Aktualizováno: 8.5.2010 19:10:41
Napsáno: 8.5.2010 19:09:55

Forum.

Vložit příspěvek
Používejte diakritiku. HTML značky zakázány. Diskutujte pouze k tématu. Pokud máte zájem o odbornou radu, napište spíše do veterinární poradny. Zde Vám autoři neodpoví.

Vložením diskuzního příspěvku souhlasíte s pravidly vkládání diskuzních příspěvků
Prosím přihlašte se pokud chcete komentovat
Text:
 
Publikování nebo šíření obsahu muj-pes.cz je bez písemného souhlasu redakce zakázáno: muj-pes.cz © 2010
Řešení problémů, webmaster: webmaster@muj-pes.cz; Redakce:info@muj-pes.cz