Na návštěvě u Vlastimila Harapese


Již rok po absolutoriu Taneční konzervatoře v Praze se stal členem baletu Národního divadla a v roce 1971 jeho sólistou. Během své více než dvacetileté aktivní činnosti tančil stěžejní mužské role prakticky ve všech titulech repertoáru Národního divadla. Na několika úspěšných baletních představeních se Vlastimil Harapes podílel i jako režisér a choreograf. Ve funkci uměleckého šéfa baletu působil dvanáct let. Díky všestrannému talentu se stal také úspěšným hercem. Hrál ve filmech Markéta Lazarová, Den pro mou lásku, Operace mé dcery, Panna a netvor, Bolero a dalších. Zahrál si v televizních filmech Jak dostat tatínka do polepšovny či Jak vytrhnout velrybě stoličku a v jejich pokračování po dvaceti letech Jak se krotí krokodýli. Tančí v baletu Marie Antoinette roli Markýze de Sade v libereckém divadle. Hraje v zájezdovém představení Někdo to rád v kině s herečkou Uršulou Klukovou, ve kterém jsou zakomponovány taneční scény ze slavných filmových muzikálů. Vlastimil Harapes je i dobrým zpěvákem. S operní pěvkyní Soňou Červenou zpívá slavná tanga s Kvintetem Bona Fide. A aby toho nebylo málo, věnuje se i charitativním účelům. Už dvacet let je čestným předsedou Českého hnutí speciálních olympiád pro mentálně postižené občany. Je patronem občanských sdružení, jako je Globa v Olomouci, které pomáhá fyzicky a mentálně postiženým občanům nebo Drak v Liberci, zajišťující speciální dílny pro postižené. V neposlední řadě je patronem jabloneckého útulku pro psy a kočky Dášenka a věnuje se i práci v Nadaci Zdeny Frýbové, která pomáhá opuštěným a týraným zvířatům. S touto nadací navštívil i jeden útulek, kde se poprvé setkal se svou současnou psí kamarádkou Albou.

 

Někde jsem četla, že jste své pejsky vždycky dostával. Je to tak?

To je pravda a byli to vždycky voříšci. Měl jsem jednou malého černého „smetáka“, kterému jsem říkal Maur. Když se mě někdo ptal, jaké je rasy, říkával jsem, že je to tibetský grifonek. Ta rasa neexistuje, to jsem si vymýšlel. Byl roztomilý, měl jsem ho dlouho. Zjistil jsem, že jsou fenky přítulnější a milejší než psi. Alba je už můj šestý pejsek, je hodná a mazlivá, umí se chovat v restauraci. Dokonce má ráda pěnu od piva, díky čemuž jedna servírka přišla na její původ – prý je to zlatý malostranský pivbull.

 

Albu jste si vybral z psího útulku?

Kdepak, já jsem si ji nevybral, ona sama si vybrala mě. Střetli jsme se v psím útulku v Měcholupech. Byl tam veterinář, doktor Sedlář a říkal, že jí může být tak rok a co nejdřív bude rodit. Měl pravdu, do týdne porodila pět štěňátek. Všechna byla stejné barvy, jedno štěně byl pejsek a další čtyři byly fenky. Pejska jsem jí nechal a ostatní štěňata jsem odvezl na kliniku. Měli tam zrovna fenu, které se narodila mrtvá štěňata. Albiných štěňátek se hned ujala, takže byla spokojenost na všech stranách. Alba byla skvělá máma a když její rošťák povyrostl, udal jsem ho jedné kolegyni. Měl úžasnou, šťastnou povahu jako má jeho maminka. Albě je deset let a dnes je už prababičkou.

 

Z kolika ras si myslíte, že pochází?

Já se v tom moc nevyznám, ale pan doktor Sedlář soudí, že je v ní kousek labradora zkříženého s  chrtem. Má silné a statné nohy a opravdu běhá úžasným tempem jako chrt a ani se nezadýchá. Samozřejmě s věkem už toho naběhá méně, šetří se.

 

Musel jste ji nějak vychovávat?

Určitě! Prošla mým výcvikem a poslouchá. Když stojíme na přechodu, počká a až řeknu: Jdeme!, tak se rozejde. Občas ji ten její „čuchometr“ někam zatáhne, že si ode mne odskočí, ale na písknutí přiběhne. Je velmi ukázněná.

 

Chodíte s ní na procházky? Máte nějakou svou trasu tady na Malé Straně?

Scházíváme dolů na Malostranské náměstí a vracíme se Sněmovní ulicí na malé náměstíčko, Pětikostelí. Rostou tam tři krásné stromy, pod kterými je lavička. Na té chvíli posedím, zatímco si to ona kolem všechno pročuchá. Nebo jdeme po Nových zámeckých schodech nahoru ke Hradu. Ona ráda chodí po schodech, stejně jako já. Chození do schodů vlastně supluje v baletu procvičování dolní části nohou. Takže i já trénuji a říkám si, že dělám „battement tandu“, jak se ve francouzském baletním názvosloví tento cvik nazývá. Rádi se procházíme i po Petříně.

 

Chodíte i k Vltavě, skočila někdy do ní?

Nikdy neskočila, vody se bojí! Jednou byla hodně zablácená, tak jsem ji hodil do vany, osprchoval jí bříško a nohy. A ona za mnou od té doby už nikdy do koupelny nevkročila. Nekoupu ji a vůbec není cítit, jenom jí vyčesávám srst. Má ji hebounkou. Jako každý pes líná a pouští chlupy. Všechno je tudíž na mně mohérové, což je zvláště patrno na mém černém ošacení.

 

Je vykastrovaná?

Jakmile porodila, poprosil jsem pana doktora, aby ji vykastroval.

 

Jak Alba reaguje na ostatní pejsky?

Když potká velkého psa, tak štěká. Myslím si, že se bojí. Našli ji na ulici, kde se musela určitý čas bránit. S některými psy je velmi přátelská a hravá. Máme tady v ulici starší sousedy. Chodí ven s kříženým vlčákem, který je do Alby zamilovaný. Vyje, zpívá árie, ale ona ho absolutně ignoruje. Nemá zájem. A pak přijde nějaký ratlík a ona kolem něho skáče, může se zbláznit.

 

Co jí předkládáte k jídlu?

Krmím ji granulemi a navíc si tady po malostranských hospůdkách přijde na své. Jí všecko. Než jste přišla, naservírovali jí tu italské těstoviny. Ty ona ráda, hlavně když jsou cítit trochu masem. Ona je ochotná i zatančit. Je ohromně společenská, nechala by se udrbat.

 

Když odjíždíte mimo Prahu a nemůžete ji vzít sebou, kdo se o ni postará?

Na chalupu si ji beru vždycky. Do Říma, ani do Košic ji neberu. Dávám ji k přátelům v sousedství. Zkrátka, mám na to lidi. Když se po pár dnech vrátím, Alba je vždycky celá radostí bez sebe.

 

Přítomnost psa působí na člověka pozitivně, lépe se prý vyrovnává se stresem. Na vás to ale neplatí, většinou jste v dobré náladě…

Naštěstí nejsem depresivní typ. Rád se s Albou mazlím, ovšem jen když ona chce. Přijde ke mně, vyskočí mi na klín a lísá se. Chce se mazlit. A když má dost, sebere se a zmizí. Já to respektuji, protože kdybych chtěl naše mazlení prodlužovat, tak mi to nedovolí. Má své penzum. Člověka to ale potěší. Jak se říká, pes je nejlepší člověk.

 

Kočičku jste nikdy neměl, jenom pejsky?

Vyrůstal jsem na vesnici. Když mi byly asi tři roky, měli jsme doma jezevčíka, kterého pokousal velký vlčák. Byl to pro mne strašný zážitek! Člověk, který svého vlčáka poštval na toho malého pejska, měl z toho dokonce obrovskou radost. Pamatuji si tu hrůzu dodnes, jak jsme s mou starší sestrou nesli našeho jezevčíka utratit. Po pejskovi jsem vždycky toužil, ale naši mi to nedovolili. Možná proto, abych nezažil něco podobného v budoucnu. A pak jsem si odněkud přinesl domů mourovatou kočičku, které jsem říkal Raduše, asi nejspíš z radosti. Po čase se zjistilo, že je to kocour. Pořídil jsem si ještě kanárka. Kocour se po něm nějak mlsně díval a tak jsem pověsil klec na verandu. Jednoho dne jsem přišel ze školy a veranda byla plná žlutého peří. Kocour protáhnul pracku mezerami v kleci a sežral ho. V té době u nás na zahradě žádný pták nehnízdil, kocour musel všechna mláďata vybrat. Vím, jsou to pudy, kočičí vášeň, je to příroda. S tím se nedá nic dělat. Kočky u mne ale ztratily na ceně. Uznávám, když je někdo má rád a chová je. Je na každém, aby si vybral, co ho potěší. Psi jsou pro mne daleko přizpůsobivější než kočky, které jsou velké individualistky.

 

Měl jste někdy o Albu strach? Utekla vám?

Několikrát mi utekla na chalupě. Ale na písknutí, které se v okolí krásně rozléhá, se vždycky vrátila. Jednou v létě mi utekla tady v Praze! Měl jsem ji sebou na nějakém jednání na Hudební akademii blízko chrámu sv. Mikuláše. Seděli jsme na dvoře a ona musela vystihnout moment, kdy někdo otevřel velká vrata a vyběhla ven. Ani jsem si toho nevšiml. Měl jsem o ni velký strach! Když mi soused zavolal, že Alba čeká před dveřmi u našeho domu, uklidnil jsem se. Musela si to štrádovat přes dvě křižovatky. Cestu ona zná z našich procházek, ale mohlo ji přejet auto, kterých je tu na Malé Straně požehnaně. Je to hrozná anarchistka a svobodomyslný pes. Je však mou přítulnou a něžnou přítelkyní, tak jí všechno odpouštím!

Text a foto: Milena Forstová

 


Vanda Ročková
Aktualizováno: 6.6.2010 15:12:19
Napsáno: 6.6.2010 15:11:44

Forum.

25.6.2011

Milan S.

Milý článek. Mám radost, že pan Harapes je milovníkem zvířat a že má svou Albu rád. Obdivuji ho na divadelních prknech a teď ho budu obdivovat ještě víc, když vím, jaký vztah si vytvořil ke svému psu, i když není žádným výstavním šampionem, dokonce je bez rodokmenu. To je skutečný vztah bez postranních komerčních úmyslů. A pak - pejsek je to i přesto velice pěkný a jistě i milý, když ho milují i číšnice v malostransých hospůdkách. Přeji hodně dalších procházek po Malé Straně i po obojích zámeckých schodech a hodně potěšení se zvířecí kamarádkou!

Vložit příspěvek
Používejte diakritiku. HTML značky zakázány. Diskutujte pouze k tématu. Pokud máte zájem o odbornou radu, napište spíše do veterinární poradny. Zde Vám autoři neodpoví.

Vložením diskuzního příspěvku souhlasíte s pravidly vkládání diskuzních příspěvků
Prosím přihlašte se pokud chcete komentovat
Text:
 
Publikování nebo šíření obsahu muj-pes.cz je bez písemného souhlasu redakce zakázáno: muj-pes.cz © 2010
Řešení problémů, webmaster: webmaster@muj-pes.cz; Redakce:info@muj-pes.cz