Jak odnaučit psa pronásledovat zvěř


 

Kniha Pes v 21. století, kterou vydalo nakl. CanisTR, jež založila Zuzana Trankovská, někdejší dlouholetá šéfredaktorka časopisu Pes, přítel člověka, kriticky nahlíží na současnou českou kynologii. Na chovatele, kteří se snaží na svých chovech za každou cenu vydělávat a nehledí na zdraví svých zvířat. Stejně tak si bere na paškál majitele, kteří své psy nevychovávají, a pak se diví problémům, které jim jejich nezájem zákonitě musí přinést. Autor se však neuchyluje pouze ke kritizování, ale nabízí srozumitelnou formou řešení. Pes musí být vychovaný, jedině tak se stane přívětivým partnerem. Autor rovněž odpovídá na nejčastější dotazy, které majitelé mívají. Kniha Pes v 21. století je doplněná humornými ilustracemi. Na závěr je abecední rejstřík kynologických výrazů, které se v knize vyskytují.

Jak odnaučit psa pronásledovat zvěř

Zájem psa o pronásledování divoce žijící zvěře a jeho nezvladatelnost je stále se opakujícím problémem, na který si stěžuje mnoho majitelů psů. Mají strach, že se jim pes zaběhne a ztratí, že bude postřelen v honitbě nebo ho něco přejede. Zkrátka se o psa bojí a jsou bezradní. Je třeba si uvědomit, že chování psa je především určováno vrozenými vlastnostmi a různými formami chování, které pes za svého života získal a staly se jeho zkušenostmi. Vrozené vlastnosti a získané formy chování v podstatě dávají obraz projevu zvířete a prezentují se jako jeho ctnosti a nectnosti. Pokud převládnou ty druhé, dostane pes nálepku potížisty.



Ke vrozeným vlastnostem každého normálního psa patří „kořistnický pud “, jednodušeji „lovecké chování“. Pod celou řadou dalších podobných označení se skrývá stále stejná vlastnost, pronásledovat – lovit zvěř. Pokud se člověk omezí na běžné opatrování psa, to znamená, že bude pečovat o jeho zdraví, ošetřovat ho, řádně krmit, umožní mu dostatek pohybu, získá si jeho náklonnost, tak se dopracuje určité kvality soužití. Pes bude člověku rád nablízku, bude ho dobrovolně následovat na procházkách. Dokonce bude přibíhat na přivolání i v případě působení četných, ale z psího hlediska méně podstatných podnětů. Je třeba vzít v úvahu i věk zvířete a čas, který tráví se svým pánem. To jsou nezanedbatelné vlivy působící na chování psa. Je nesporné, že se bude jinak chovat roční pejsek ve srovnání se seniorem. Rovněž nebude srovnatelné chování psa, který se svým pánem tráví většinu dne, se psem, který svého pána vidí ráno a pak až večer. Tím spíše, když jejich společná aktivita se smrskne do 20 minut strávených většinou tak, že pes pobíhá se psy po parku a jeho pán korzuje a klábosí s ostatními pejskaři. V daném případě lze o společné aktivitě jen velmi těžko hovořit. V takto formované symbióze dojde pouze k určitým návykům v chování u psa k okolí, ve kterém se pohybuje, a k jeho pánu. Tato pohoda trvá zpravidla do té doby, pokud na psa nezapůsobí některý ze silnějších podnětů, který vyvolá přirozenou reakci vrozeného chování. Může to být jiný pes, háravá fena nebo zvěř. Každý pes se narodí s řadou nepodmíněných reflexů . Nepodmíněný reflex je v podstatě odpovědná činnost organismu psa na vnitřní a vnější podráždění. Touto formou je od přírody psu zajišťován vývoj a celý život od narození až do smrti. Uvědomme si, že štěně je už od narození schopno samostatně přijímat potravu a přiměřeně se pohybovat. V dalším jeho vývoji jsou automaticky uváděny v činnost další a další nepodmíněné reflexy, které mu umožňují běhat, kousat, používat mimiku ke komunikaci, ale také si vyhledávat potravu. Potravu pro psa představovala a dodnes představuje zvěř. Je tedy zcela normální, když pes v přírodě zaregistruje stopu nebo spatří zvěř, že na ni aktivně reaguje. Vrozené chování mu velí, aby zvěř pronásledoval a dostihl. Protože jsme svou dosavadní činností nedělali nic víc, než vytvářeli podmínky pro volné, do určité míry dobrovolné, soužití mezi člověkem a psem, tak nám v daném případě chybí „pomůcky“, abychom tomuto vrozenému chování psa zabránili. Tady nevystačíme s tím, že budeme žehrat na nevděčnost psa, vyčítat mu, že se o něj staráme, že si nepotřebuje lovit potravu, když ho doma čeká plná miska voňavého krmení. Nepomůže ani potrestání. Pes tento trest, často vykonaný v nevhodném okamžiku, nemůže pochopit. Naopak, my si často v takovém případě vytvoříme nesmírně velkou překážku pro další vzájemnou komunikaci . Pes nemyslí jako člověk, není schopen racionálně zhodnotit blaho, které mu člověk vytváří svou péčí a neumí být za ně vděčný. Na druhé straně polidšťování psa je člověka nedůstojné, neboť člověk je schopen myslet, a pokud tak učiní, zjistí, že polidšťování psa je k neprospěchu obou. Vrozené chování psa má pro psa omezený rozsah možností k zajištění jeho plného nekonfliktního života. Pes se musí přizpůsobovat prostředí, jeho variabilitě, zkrátka různým životním podmínkám. K tomu však nezbytně potřebuje reakce jiného druhu, takové, které ho nepovedou do konfliktního vztahu s člověkem. V průběhu života psa se na základě získaných zkušeností vytvářejí nové, proměnlivé formy reakcí, které lze nejsrozumitelněji popsat jako naučené chování. Pes k nim dospěje buď vlastními zkušenostmi, anebo za přispění člověka, cíleným výcvikem. Těchto vlastností a schopností psa je nutné využít k tomu, abychom vhodným způsobem ovlivnili a upravili jeho vrozené chování tak, aby neohrožoval nás, okolí a nakonec i sám sebe. V našem případě, aby byl zvladatelný a svévolně neštval zvěř. V souvislosti s vrozeným chováním jsme hovořili o nepodmíněných reflexech. V případě naučeného chování jde rovněž o reflexivní činnost, ovšem o podmíněné reflexy. V případě podmíněných reflexů jde o nervový proces v mozku psa, dočasná nervová spojení, která vznikají na základě získaných zkušeností během jeho života, nebo jsou uměle vyvolané na základě vhodných podnětů. I u člověka jsou zkušenosti rozdílně hluboko uloženy v paměti. Vždy je to závislé na síle podnětu, která nás k té které zkušenosti dovedla a pak na celkovém významu nabyté zkušenosti. Zpravidla zkušenost, kterou jsme získali víceméně náhodně a nemá pro nás valného významu, brzy zapomeneme. Naopak tu, jejíž okolnosti se nám v životě opakují nebo má pro náš život zásadní význam, trvale respektujeme. Lze říci, že naučené chování má dočasný charakter, a má-li být uplatněno trvale, je nutné je soustavně aktivizovat, obnovovat a upevňovat. Vraťme se k našemu problému, tj. ke psu, který utíká za zvěří, loví ji a svého pána neposlouchá. Nabízí se v zásadě dvě možnosti řešení. Buď se s tímto stavem smíříme a pouze provedeme taková opatření, aby pes do styku se zvěří nepřišel, což však znamená značné omezení jeho, ale potažmo i našeho pohybu. V takovém případě musíme se psem chodit jen do míst, kde se zvěř nevyskytuje, a smířit se i s tím, že náš pes většinu života prožije uvázán na vodítku . Tím mu přes veškerou vynaloženou péči připravíme dost pochmurný život. Většina městských psů zná pouze dvě tři ulice v okolí nebo jednu cestu parkem tam a zpět a také žijí. Mnohý majitel takového psa by se cítil dotčený, kdyby mu někdo tvrdil, že jeho pes strádá. Já se domnívám, že je pro psa lepší, když mu umožníme život pestřejší a bohatší. Totéž umožní i člověku lepší soužití se psem, které mu nebude cuchat nervy, ani dráždit okolí, zkrátka bude zdrojem pohody. Tohoto stavu však dosáhneme jedinou možnou cestou, přiměřeným výcvikem psa. Mám na mysli výcvik psa pro všední, každodenní potřebu. Výcvik psa jakéhokoli plemene, kterému chce jeho majitel poskytnout určitou volnost pohybu, prostor pro pocit volnosti a svobody, ale současně chce mít pocit klidu. Pocit, že má situaci pod kontrolou. Výcvikem rozumíme systematický postup, kterým naučíme psa na náš pokyn provádět určitou, námi požadovanou činnost, ale také na náš zákaz nevhodné činnosti bez otálení zanechat. Teprve vycvičený pes přizpůsobí své vrozené chování tak, že při spatření zvěře ji neštve, ale zůstane klidný. Způsobů, jak naučit psa klidu před zvěří , je několik, ale je nutné zvolit ten, který je pro konkrétního jedince nejvhodnější. Je však velikou bláhovostí chtít po psu, který nemá základní poslušnost, aby poslouchal výhradně při kontaktu se zvěří. Právě rozmanitostí cviků, jejich opakováním a zdokonalováním se ovladatelnost prohlubuje. Jsem zastáncem názoru, že každý pes, nemá-li být svému pánu na obtíž, by měl znát základní cviky ovladatelnosti : přivolání, chůzi u nohy, změny poloh – sedni, lehni, měl by zůstat na určeném místě a přinášet odhozené předměty. Doporučuji všem majitelům psů bez rozdílu, jaké plemeno vlastní, aby svým psům dopřáli radost z užitečné činnosti a sobě dobrý pocit, že jsou schopni se se svým psem domluvit.


Psa učíme klidu před zvěří již od věku 3–4 měsíců. Při procházkách do přírody si vybereme místo, kde se zvěř hojně vyskytuje. Normálně, jako při každé jiné procházce, psa odepneme z vodítka a necháme ho volně pobíhat. Zatímco psa necháme, aby se věnoval svým zájmům, my se naopak soustředíme na každý jeho pohyb. Účelem je, abychom postřehli a ihned reagovali na první příznak reakce psa na zvěř. Už i mladý pes, když zvěř navětří nebo zavadí o její stopu, ožije. Protáhne pohyb, jeho postoj je vypjatější a charakteristicky vrtí ocasem. V tomto okamžiku však již musíme jednat! Ostrým hlasem vyslovíme zákaz „Fuj“ a současně rázně vykročíme nebo vyběhneme směrem ke psu. Psa však nehoníme ani ho nepronásledujeme. Jakmile upoutáme jeho pozornost, zastavíme se. Naše jednání však musí být razantní a nesmlouvavé. Musí vést k naprostému a absolutnímu přerušení nežádoucí činnosti zvířete. Mladý, nezkušený pes na toto naše výstřední chování zpravidla odpoví leknutím. To je okamžik, kdy psa laskavým tónem oslovíme, změníme postoj, třeba si sedneme na bobek, psíka přivoláme k sobě, pomazlíme se s ním a odměníme ho pamlskem za to, že k nám přišel. Následně mu znovu umožníme volný pohyb. Stále psa pozorně sledujeme. Pokud byla naše činnost správná, včasná a dostatečně silná a důrazná, máme téměř vyhráno. Pes sice po čase zareaguje na zvěř nebo na její stopu znovu, ale zpravidla je už jeho přirozená reakce nejistá, váhavá. I v takovém případě musí znovu přijít náš důrazně vyslovený zákaz, jehož výsledkem musí být okamžité přerušení nežádoucí činnosti psa. Jsme-li důslední, pes za párkrát pochopí, co od něj chceme, a buď si zvěře nebude všímat vůbec, nebo k nám přijde po jejím navětření sám z vlastní vůle. Chyby, kterých se musíme vyvarovat:


– pozdní reakce psovoda, psu se podařilo vyběhnout za zvěří a dostat se z dosahu psovoda,
– příliš silná reakce psovoda a pes se bojí vrátit ke psovodovi,
– pes uteče psovodovi za zvěří s jiným psem.

Mnohem složitější je odstraňování zkušeností psa s pronásledováním zvěře, pokud je to již starší pes a už se mu podařilo za zvěří utéci. Je však třeba si uvědomit, že toto chování v zásadě není nectností psa, ale chybným přístupem k jeho výchově. Proto je nutné se obrnit velkou dávkou trpělivosti a vytrvalosti a udělat všechno pro nápravu chování našeho psa.


Opět si vybereme v přírodě místo, kde se zvěř vyskytuje v hojnější míře. Psa, kterého vedeme na vodítku, „teatrálně“ připneme na vodítko dlouhé (šňůru 10–15 metrů) a umožníme mu volný pohyb. Konec vodítka držíme stále v ruce. Pes po kratší době přestane šňůře věnovat pozornost a převládne u něj zájem o okolí, zejména pak o pohyb zvěře. V okamžiku, kdy zaznamenáme, že pes zareagoval na zvěř nebo na její stopu, ostrým hlasem vyslovíme zákaz „Fuj“ a téměř současně, s nepatrným zpožděním, silně cukneme dlouhým vodítkem směrem k sobě. Cuknutí musí pes skutečně pocítit! Nemůže to být přetahování, ale nekompromisní pohyb, kterým rázně přerušíme nežádoucí činnost psa. V tomtéž okamžiku, kdy mechanický podnět přestane působit, psa přivoláme k sobě a za to, že přišel, ho odměníme pamlskem. Tuto akci opakuje vícekrát. Pokud je náš postup správný a působení podnětů včasné (a s požadovanou silou), tak se po čtyřech pěti pokusech pes nebude od nás chtít vzdálit, ani kdyby před ním defilovalo deset zajíců s cylindry na hlavách.


Při následných procházkách v obdobném prostředí zase psa teatrálně odepneme z vodítka a připneme ho na dlouhé vodítko, které však už nedržíme v ruce, ale necháme psa vláčet je za sebou. Zdůrazňuji, že musíme být stále ve střehu, abychom okamžitě zachytili sebemenší reakci psa na zvěř a přišlápnutím nebo chycením šňůry jeho aktivitu ukončili. Vždy však musí následovat důsledné přivolání až k nám. Polovičatost se hrubě nevyplácí! Pes by měl po čase (někdy i značně dlouhé době) poznat marnost svého počínání. Pro upevnění cviku pokračujeme s obřadným odepínáním psa, dlouhé vodítko zkracujeme o dva metry, o tři metry a dále, až používáme něco, čemu se mezi kynology říká „couračka“. Je to karabina s pouhými 10 až 15 cm vodítka. Končíme s připínáním karabiny, na které bylo původně dlouhé vodítko. Tu přestaneme používat až po delší době, někdy až po roce. Zkrátka tehdy, když máme jistotu, že pes je před zvěří naprosto klidný.


Nejčastější chyby:
– mechanický podnět byl použit pozdě,
– nedostatečná síla mechanického podnětu,
– nedůslednost v přivolávání psa po použití mechanického podnětu,
– pes není po příchodu ke psovodovi odměněn,
–    nevhodné prostředí, psa ruší přítomnost lidí, o přítomnosti více psů ani nemluvě.

Ukázka z knihy Pes v 21. století, František Preisler, nakladatelství Canis TR

www.canistr.cz
 


Vanda Ročková
Aktualizováno: 27.12.2010 18:01:44
Napsáno: 17.2.2010 15:33:24

Forum.

4.5.2011

Lenka

Líbí se mi vaše rady.Chci vám popsat,co se mi stalo a v tomto případě bych potřebovala poradit.Moje fena haskounka sice viděla zajíce jak vyběhl z trávy,ale ona byla na vodítku,takže se mi za ním nerozeběhla.Jenomže,my jsme zůstaly na louce,kde se na volno vyběhala a pak když už jsem chtěla jít domů,zavolala jsem jí ke mně,jenomže ona pelášila dál až k místu,kde jsme vylekaly zajíce.Nepředpokládala jsem, že mi uteče až tak daleko.To už se nechtěla přilákat na zavolání ani na pamlsek.Co mám v tomto případě dělat?

14.5.2013

Dvořáková Gabriela

Dobrý den, líbí se mi váš článek a chtěla jsem vás poprosit o radu. Před dvěma roky jsem našla v lese pejska, je to kříženec jezevčíka, fenka. odhadovaný věk 2-3 roky. Ale hned druhý den jsem zjistila, že útíká za zvěří. Mám ještě maďarskou ohařku a denně chodíme do lesa na 2-3 hod. Doteď Byla malá útěkářka na stahovacím vodítku, ale teď čekám dítě a chtěla bych, aby mohla běhat na volno. Teď jí je tak 5 nebo 6 let, a když vidí zvěř je jak v tranzu. Myslíte, že když budu přesně dodržovat vaší radu, že i u ní docílím toho, že nebude utíkat? Mám strach, že už je pozdě na nápravu. Předem děkuji za odpověď.

11.7.2013

janamia

Dobrý den, mám 4 letou fenku Jacka Russella a už jsem s ní vyzkoušela vaši metodu na stopovacím vodítku. Problém je ale v tom, že jakmile pustím stopovaci vodítko na zem tak se zastaví a neudělá ani krok. Myslím, že jí vadí to že ho musí táhnou za sebou.... Můžete mi poradi co s tím? Děkuji

Vložit příspěvek
Používejte diakritiku. HTML značky zakázány. Diskutujte pouze k tématu. Pokud máte zájem o odbornou radu, napište spíše do veterinární poradny. Zde Vám autoři neodpoví.

Vložením diskuzního příspěvku souhlasíte s pravidly vkládání diskuzních příspěvků
Prosím přihlašte se pokud chcete komentovat
Text:
 
Publikování nebo šíření obsahu muj-pes.cz je bez písemného souhlasu redakce zakázáno: muj-pes.cz © 2010
Řešení problémů, webmaster: webmaster@muj-pes.cz; Redakce:info@muj-pes.cz