Co je to stres?


Slovo stres pochází z angličtiny a znamená „tlak“. A nemá vůbec nic společného s něčím negativním. Všechno, co se kolem nás a s námi děje, tedy všechny podněty, které přicházejí jak zvenčí nebo zevnitř, na nás působí a zapříčiňují více nebo méně silný stres. Určitou dávku stresu potřebuje každý z nás. Ale kde je ta hranice, kdy už je toho trochu moc?

 

Zaprvé, tělu je v principu úplně jedno, zda to, co nám způsobuje stres, je něco bezvadného, nebo něco špatného. Reakce, k nimž v těle dochází, jsou prostě vždy tytéž. Neexistuje tedy v zásadě žádný pozitivní a žádný negativní stres, nýbrž pouze příliš málo, dost a příliš mnoho stresu. Nebo jinak řečeno: podněcující a zatěžující stres.

 

Stresory

Nazýváme tak podněty, které na nás působí zevnitř nebo zvnějšku. „Vnitřní“ stresory jsou například pocit bolesti, ale také neobyčejné pocity štěstí. Zda stresory vyjdou z nás samotných, tedy zevnitř, nebo přijdou zvenčí, je tělu vlastně jedno. Reakce, k nimž pak dochází, jsou vždy stejné. Chtě nechtě však tělo rozlišuje mezi tzv. „dobrými“ a „silnými“ stresory, a své reakce tak jako tak odměřuje v dávkách podle kvality. Ovšem i hodně velký počet více nebo méně drobných stresorů může vyvolat mocné reakce, když následují velmi rychle za sebou a/nebo trvají zvláště dlouho.

 

Co se děje v těle?

Každá, byť drobná, stresová reakce uvede do chodu velmi komplikovanou chemickou reakci. Značné množství orgánů je určitou oblastí mozku donuceno k tomu, aby vyplavilo určité (stresové) hormony, které opětovně vedou k určitým reakcím v těle. Jako jednoduchý příklad si uvedeme adrenalin. Ten se mimo jiné stará o to, aby srdce tlouklo a drží krevní oběh v chodu. Vždy, když se namáháme, protože musíme například běžet rychleji, vypustí naše tělo více adrenalinu a srdce bije mocněji a rychleji. Adrenalin se spotřebovává a musí se vždy znovu obnovit, aby byl stále k dispozici. Jestliže se ho v těle nachází příliš mnoho, postará se komplikovaný systém o to, aby nebyl produkován žádný další (zjednodušeně řečeno). Ovšem v určitých situacích musíme prostě překonat sami sebe, abychom přežili. Tohle příroda zařídila veskrze chytře.

 

Uveďme příklad (očima psa – malého teriéra).

Dejme tomu, že je mi Carlo odnaproti najednou v patách. S ním si opravdu není radno něco začínat, to vám řeknu. Vyniká nade mnou ve všem, kromě běhu. Běhat umím lépe než on. Ha! Když tedy poběžím od Carla pryč a moje malé zvířecí srdce bude divoce bušit, pak mi adrenalin zachraňuje život. Když se pak po několika stovkách metrů otočím a zjistím, že to Carlo vzdal, postará se moje tělo omezením produkce adrenalinu o to, že se opět uklidním. Tak se mohou moje orgány, zvláště srdce, zase zotavit. Nemohu přece natrvalo běžet stále na plné obrátky, na to nejsem stavěný. Když ale, zatímco se otáčím, poběžím dále a přitom bohužel přehlédnu blížící se autobus, pak je absolutně životně důležité, aby si moje tělo řeklo: „Kašlu na odpočinek! Běží se dál!“ A to přesto, že moje orgány budou obnoveným hormonovým koktejlem natolik zatíženy, že by mohly utrpět vážnou újmu. Copak je zajímá, jestli eventuálně jednou umřu o rok dříve, když už teď vběhnu pod autobus?“

 

Ustavičný nebo silný stres tělo přetěžuje

Když jsou od těla vyžadované takové vrcholové výkony jen občas, není to vůbec špatné. S tím se organismus dovede srovnat. Jinak to vypadá, když k takovým situacím dochází neustále. Pak se neustálý vrcholový výkon postará o to, že se celý systém v těle tomuto stavu přizpůsobí a tím připustí, aby se do krve trvale vylučovaly stresové hormony a tím se postaraly, aby smysly, svaly a orgány běhaly trvale v turbulenci. Dovedete si jistě představit, že tento stav k uvolnění organismu vůbec nepřispívá, nýbrž ho naopak velmi vyhecuje a činí vznětlivým. Odbourávány popř. už ne více produkovány jsou stresové hormony především tehdy, kdy tělo odpočívá. Starají se o to, aby se sytém regeneroval a my se mohli zotavit. Čím více je přítomno stresových hormonů, tím těžší je tento klid najít.

 

Reakce na stres

Čím více se stresových hormonů v těle nějakého živého organismu nachází, tím méně jasně dokáže dotyčný myslet. Když pak dojde ke stresové reakci, stane se v mozku něco velmi zajímavého. Tady je na místě upozornit, že za rozvážené jednání zodpovídá velký mozek. Ten si počíná velmi obezřetně a promyšleně, a tím pádem dělá velmi málo chyb, až na jednu: je tak strašně pomalý, že v nebezpečných situacích je stále ještě zaměstnán přemýšlením o situaci, která už dávno pominula. Z tohoto důvodu velký mozek v určitých situacích přepíná do stresového modu. K tomu ale nedochází z vlastní vůle, nýbrž na základě již zmíněného stresového koktejlu. Již vyloučené hormony a zřetelný příval dalších stresových hormonů zaktivují jakýsi přepínač, který se postará o to, že odteď je u vesla mozeček. A mozeček se nerozmýšlí, mozeček jedná! A sice podle vždy stejných zautomatizovaných spouštěcích mechanismů. Výhoda přitom zcela evidentně spočívá v jeho rychlosti. Reaguje vždycky hned – vysypat hormony, vypálit nervové impulsy a je dobře. Tento model se postará o to, aby organismus reagoval co možná nejrychleji a všechny svaly, orgány a smysly byly uvedeny do stavu co možná nejvyšší pohotovosti. I když organismus mnohé funkce pro právě nastalou situaci vůbec nepotřebuje. Pokud tedy převzal režii nejprve mozeček, děje se vše automaticky a rychle. Že se přitom stanou chyby, je jasné. Ale s těmi se počítá, neboť šance přežít díky rychlým reakcím a co možná největší připravenosti k výkonu je tu nesrovnatelně větší, než je tomu s lenivým mozkem.

 

(Neuro)chemická skutečnost

Při stresové reakci nějakého organismu – jedno zda člověka nebo psa – se tedy nejedná o promyšlené jednání nebo dokonce o záměrné rozhodnutí, nýbrž spíše o chemicky podmíněné přepínání v jakýsi druh „modusu přežití“. Jen a pouze holý život platí. Všechny ostatní životní okolnosti, jako dobré chování, pohodlí, laskavost a socialita, nejenže nejsou podstatné, nýbrž v této chvíli už neexistují, protože organismus si z nich už nemůže víc brát. Neboť to všechno se nachází v uzamčené registratuře „mozkové kůry“ a tím je to nedosažitelné.

 

Stres vašeho psa při procházce

Každý ze psů se i na zcela obyčejné procházce potýká s mnoha stresory.

 

Vnitřní stresory

Močový měchýř, který tlačí, střeva potřebují vyprázdnit a někdy se k tomu přidruží i různá bolest.

 

Vnější stresory

K tomu se pak přidávají ještě vnější stresory: četné vůně, různé šramoty, cizí psi, cizí lidé, zvířata, která mají na vodítku omezenou volnost pohybu a... majitel.

 

Jaký je důsledek? Například táhnutí na vodítku!

Pes chce svých cílů dosáhnout co nejrychleji, při této snaze se vodítko napíná a už jen tento fakt se postará o více stresu, protože s sebou pes musí táhnout ještě svého páníčka. Navíc kvůli zařezanému obojku se mu nedostává dostatek vzduchu – tím se stres jen zvětšuje...

 

Jak na to, aby šel pes na vodítku v klidu? Pořiďte se knihu Jak naučit psa, aby netáhl na vodítku, autora Ralfa Lindnera, vydala Grada Publishing a. s. v roce 2013, www.grada.cz.

V příručce najdete spoustu rad a fíglů, které vám zaručeně pomohou.

 

Anotace knihy: Škube váš pes každou chvíli za vodítko, vleče vás na procházce za sebou směrem, kterým chce on, a nikoli vy? Z venčení je nepříjemná povinnost a pomyšlení na hezké vycházky přichází vniveč kvůli neustálému táhnutí? Nevíte si rady a jen bezmocně sledujete, jak si dělá venku, co chce? Pak byste si měli přečíst tuto knihu. Je plná dobrých rad a promyšlených metod, jak naučit psa, aby se choval tak, jak má. Tyto rady vtipně udílí v těchto věcech nesmírně zběhlý odborník, teriér Bertík. Ze svého psího pohledu nejlépe ví, co psi táhnutím za vodítko svému pánovi vlastně sdělují, prozrazuje, kde se majitelé psů nejčastěji dopouštějí chyb, určuje pravidla, která by měly obě strany dodržovat, krok za krokem mezi nimi buduje vztah plný porozumění. Kniha je plná barevných návodných fotografií a schémat.


Vanda Ročková
Aktualizováno: 10.7.2013 20:35:37
Napsáno: 10.7.2013 20:35:03

Forum.

Ještě nikdo nediskutoval.
Vložit příspěvek
Používejte diakritiku. HTML značky zakázány. Diskutujte pouze k tématu. Pokud máte zájem o odbornou radu, napište spíše do veterinární poradny. Zde Vám autoři neodpoví.

Vložením diskuzního příspěvku souhlasíte s pravidly vkládání diskuzních příspěvků
Prosím přihlašte se pokud chcete komentovat
Text:
 
Publikování nebo šíření obsahu muj-pes.cz je bez písemného souhlasu redakce zakázáno: muj-pes.cz © 2010
Řešení problémů, webmaster: webmaster@muj-pes.cz; Redakce:info@muj-pes.cz