Máme rádi zvířata...


To by mohlo být motto naší rodiny, která kromě čtyř lidských obyvatel čítá i pejska, dva osmáky degu, andulku, rybičky a nově také králíčka. Možná je za tím touha vynahradit si zákazy, které od svých rodičů slýchal manžel.

 

Podívej, jak je tenhle pes nádherný!“ ukazoval mi tehdy ještě přítel na fotku bígla. „Ano, krásnějšího pejska jsem ještě neviděla“, tvrdila jsem tehdy pravdivě a ani ve snu by mě nenapadlo, co tenhle miláček dokáže. Pak už to šlo rychle. Vydali jsme se přes půl země podívat na štěňátka k chovateli s tím, že se budeme rozhodovat a možná, že si ho v dohledné době pořídíme. Místo toho jsme se domů vraceli s malým tříbarevným uzlíčkem. Cestou jsme kupovali pelíšek a teprve nám docházelo, že máme vlastně první dítě. Skoupili jsme veškerou dostupnou literaturu a začali se chovat jako správní psí chovatelé. Zásadní pro nás byly pravidelné návštěvy veterinářky, kterou jsme vybírali pečlivěji než později pediatra pro naše děti. Postupně jsme zvládli veškerá očkování, a také se nám celkem dařilo udržet štěně v jeho pelíšku.

 

Pes na sedačce? Nikdy!

Jednoho večera jsem však usnula v obýváku u televize a probudilo mne až odfukování černobílého čenichu. Náš pejsek se uvelebil vedle mne. Zachvátila mě panika. Pes na gauči? Na to jsem jednoduše nebyla zvyklá. Jako dítě z vesnice jsem totiž měla zažité jasné vzorce. Lidé bydlí v domě, zvířátka venku ve svých malých příbytcích. Už jen mé svolení, že psí pelíšek bude v obýváku, byla revoluce. Ale tohle bylo vážně moc. Co blechy? Nemá pes dokonce čmelíky? Vždycky mě babička strašila, ať nechodím do kůlny, kde spaly slepice, že budu mít čmelíky. Nikdo mi nikdy nevysvětlil, co to ten čmelík je, nebo co dělá, přesto (anebo právě proto) jsem z nich měla strach. Každopádně o blechách vím své. Sousedům se ve sklepě jednu zimu usídlila toulavá kočka. Bylo jim líto ji vyhodit na mráz, a tak tahle squaterka přečkala zimu relativně v teple. Na jaře však hořce litovali. Kočka odešla, ale blechy zůstaly. Byl jich tam snad milion a při každé příležitosti naskákaly na kohokoli, kdo vkročil dovnitř. Tedy alespoň podle toho, že se brzy usídlily i u sousedů doma. A že blechy psí na člověka nejdou, to vážně není pravda. Nakonec pomohla až profesionální deratizace. Ale zpět k naší Duffy. Pes uvelebený na gauči mě vyvedl z míry a ztropila jsem scénu. Tím jsem to považovala za uzavřené. Přítel to ale viděl jinak a večer dostala naše Duffy nový antiparazitární obojek. Pamatuji si, jak jsem nevěřícně kroutila hlavou. „V únoru klíšťata přece nejsou!“ Na to mi manžel přečetl příbalový leták, a tak jsem se dozvěděla, že i v únoru by se klíště mohlo při teplém počasí objevit a hlavně, že takový obojek chrání i před blechami. Od té doby měl manžel záminku, proč si náš psí miláček jednou za čas zaslouží pohovět na našem gauči.

 

Příprava na dalšího člena rodiny

Zanedlouho jsem zjistila, že jsem těhotná. Moje obava z psího spolubydlícího se opět vystupňovala, a tak jsem si přece jen prosadila, že pes na gauč nesmí. A do postele už vůbec ne. Duffy to nesla těžce, ale nakonec to pochopila. Na tradiční boj s psími chlupy a všemi nečistotami, které zvenku přinese, jsem si postupně zvykla. Strach z klíšťat a dalších parazitů se opět ozval, když jsem byla podruhé těhotná. Ještě ten den jsem volala veterinářce, která mi doporučila spot on Advantix. Je to kapička, která se pejskovi nakape na kůži, a tím je až 4 týdny chráněn před blechami, klíšťaty a další nepříjemnou havětí.

 

Pes – nejlepší přítel dítěte

Naše dvě děti zvířátka milují. Vlastně asi nemají jinou možnost. Od mala je pes všude s nimi. Kdo zná plemeno bígl, ví, o čem mluvím. Tenhle pes je pořád u vás, obzvlášť pokud máte v ruce jídlo. A tak jsou děti zvyklé hlídat si svoje talířky. Bígl se neštítí ničeho. Žárlí na druhé, když jedí, a on sám nedostal. Krade. Naše Duffy ukradla i celé kuře ze zavřené trouby, a když králík dostal jídlo a ona zjistila, že jí seno nechutná, tak mu alespoň vypila vodu… Její čumák je neustále v pozoru a nasává vůně. Pokud něco zacítí, neváhá a strčí nos přímo do talíře. Proto je pro mne důležité hlídat si termíny odčervování. Každé tři měsíce dostává Duffy prášky, abych měla jistotu, že našim ratoestem nepředá nežádoucí parazity. Čistota ve velkém domě se neudržuje snadno. V době, kdy děti ještě neuměly chodit a lezly po zemi, jsem vytírala 2krát denně. Vysoká daň za soužití se zvířátky. Nutím děti mýt si ruce asi častěji než ostatní matky, protože když zrovna nepohladí psa, mají v ruce králíčka, anebo přes klec šimrají osmáky. Když přijdou ze zahrady, kam se pejsek chodí venčit, nejprve zamíří do koupelny. Cokoli, co mohlo přijít do kontaktu s psími hovínky, může obsahovat parazity, a kdyby to děti olízly, paraziti by si z nich udělali hostitele. Pravidelné odčervování beru jako nezbytnost....

 

Jsem živým důkazem, že žít s dětmi a zvířátky v jednom domě je možné. Je však potřeba dodržovat jednoduché zásady prevence a hygieny.

 

Text: Petra Tomanová

 


Vanda Ročková
Aktualizováno: 18.4.2015 13:43:41
Napsáno: 18.4.2015 13:41:04

Forum.

26.4.2015

Alois Neruda

Jo, takový pejsek si dokáže jednoho podmanit a přizpůsobit k obrazu svému. To jenom My, lidi si myslíme, že si psa vychováme, ale skutečnost je jinde.

Vložit příspěvek
Používejte diakritiku. HTML značky zakázány. Diskutujte pouze k tématu. Pokud máte zájem o odbornou radu, napište spíše do veterinární poradny. Zde Vám autoři neodpoví.

Vložením diskuzního příspěvku souhlasíte s pravidly vkládání diskuzních příspěvků
Prosím přihlašte se pokud chcete komentovat
Text:
 
Publikování nebo šíření obsahu muj-pes.cz je bez písemného souhlasu redakce zakázáno: muj-pes.cz © 2010
Řešení problémů, webmaster: webmaster@muj-pes.cz; Redakce:info@muj-pes.cz