Ze zápisníku starého veterináře: Člověk pán tvorstva



   Nikdo si asi nedovede představit, že by člověk žil na celém širém světě sám, bez všech těch tvorů a tvorečků, kteří ho odpradávna obklopují a které si pečlivě roztřídil a rozškatulkoval především podle toho, jestli mu jsou nebo nejsou k užitku na užitečná a neužitečná a jestli jsou a nebo nejsou k jídlu na jatečná a ostatní. Jako všechna pravidla tak i tato měla svoje výjimky a tak záleželo na tom, zda bylo jídla dost a pro všechny nebo málo a jen pro někoho, nebo byl dokonce hlad jako ve válce a to se potom jedlo i to, co by se jinak nejedlo.
   Dnes každý člověk, který absolvoval aspoň základní školu a doplňuje si vzdělání sledováním poučných pořadů v televizi, ví, že pes není jatečné zvíře, ale přítel člověka. Dokonce někde byl povýšen na člena rodiny, který sdílí lože s paničkou, a může ji i podle libosti olizovat, což často není dovoleno ani manželovi. Pak se nedivme, jaké pobouření vyvolala zpráva televizních novin, že dva vyvrhelové zabili a snědli psa. Ke všemu to nebyl ani obyčejný pes, ale pes myslivecký a to ještě patřil jejich kamarádoviCo tomu říkal ten jejich kamarád to už nikdo neřekl, ale ve vyvolané anketě se ozvaly rozhořčené hlasy, volající po tvrdém potrestání nejlépe v žaláři s přísnou ostrahou, když už byl zrušen trest smrti.
   Jsem už starý člověk, jak se říká na sklonku života a mám taky psa, už druhého, vlastně třetího, na toho prvního jsem už zapomněl. Toho jsme museli darovat, když jsme se stěhovali. Manželka ho oplakala, mně ho bylo také líto a měli jsme strach, co děti a děti nic, ani si nevzpomněly. Dali jsme ho známému myslivci, ten ho uvázal u boudy, aby mu neutekl. Vedle boudy měl hromadu roští a pejsek, skotačivý foxteriér, uvázl řetízkem na vyčnívajícím klacku a oběsil se. Děti řekly jen "Ale chudák" a manželka ho oplakala.
   Po letech jsme si opatřili malého jezevčíka. On to vlastně nebyl ani čistý jezevčík, protože do rodokmenu neplánovaně zasáhl sousedův uličník. Štěňátko si vyprosil nejmladší vnouček Honzík. Manželka ji nejdřív nechtěla, měla špatnou zkušenost, ale potom se o ni obětavě starala. Byla to ona, čubička, a já jsem ji vychovával. Tak jako děti, co se může, co se musí a co se nesmí. Asi se mi to podařilo. Její chování obdivovali známí i ti, kteří nás jen potkávali. Chodila se mnou na nákup, bez vodítka v těsném závěsu za mnou, jen se jí kratičké nožičky kmitaly a počkala trpělivě před krámem než jsem se vrátil a ničím a nikým se nenechala vyrušit. Pomalu s námi zestárla, až přišel její poslední den a před očima dvou veterinářů, mě a mého vnuka, kteří se bezmocně dívali jak v jaterním komatu navěky usíná, se odebrala do psího nebíčka. Vnuk věděl, že se nám bude stýskat, a tak hned druhý den jsme jeli po zasněžených silnicích do hor pro malého neposedu, pocházejícího z plemene s dlouhým názvem Jack Russel Terrier.
   Za ten rok co Aidu máme už ví co musí, co může, že nesmí do ložnice, na gauč a na stůl a skákat na lidi, aby jim nerazítkovala pacičkami kalhoty. Zato si může vyskočit vedle mě na křeslo nebo na lavici., přitulit se a také toho bohatě využívá. Ráda si hraje, miluje procházky zvláště do polí a bez vodítka, ráda prohání kočky, pokud před ní prchají, ale když zastaví a naježí hřbet včas zabrzdí, výhružně zaštěká a vrátí se domů.
   Tolik na okraj, aby si někdo nemyslel, že nemám rád psy anebo zvířata vůbec. Vždyť jsem mezi nimi vyrostl v chalupě na vesnici a při svém povolání jsem s nimi měl co dělat celý život. Pomáhat jim na svět a bohužel, když to bylo nutné, i ze světa. Ve veterinární medicíně totiž nehraje hlavní roli jen cit, ale někdy je důležitější hospodářské zhodnocení zvířete po jeho smrti a ta je jen výjimečně, a to u zvířat zvláštní obliby a divoce žijících, přirozená.Téměř každý zákrok na zvířeti vyžaduje jeho znehybnění, to v něm vyprovokuje pud sebezáchovy, potřebu sebeobrany, zvíře netuší, je-li to v jeho prospěch nebo se usiluje o jeho život.Teprve opakováním získá zkušenost buď dobrou nebo špatnou, nepochopí, že to bolestivé píchnutí mu přinese úlevu nebo ho bude chránit proti onemocnění. Uklidní ho přítomnost a známý hlas pána, ten by přece nepřipustil, aby se mu ubližovalo.
   Život si vybírá někdy svoje cesty a úplně jiné než by si člověk přál. Vzpomněl jsem si jak za mého dětství bydlela v obecní pastoušce chudá rodina, kde se jedli psi. Pastouška byla malý domek o třech místnostech, který stál na návsi mezi naší chalupou a silnicí, ve stínu obrovského dubu, rostoucího na břehu na druhé straně silnice. Zasklené dveře, kterými se chodilo do nevelké světnice přímo ze dvorku pod silnicí, byly také jediným oknem. V té době už početné hejno jejich dětí se rozletělo do světa. Všechny byly dobře vychované. On, malá, hubená, ale svalnatá postava, chodil denně za prací do panského lomu a ona, košatá baba, která se půlkou dveří těžko protahovala, a proto, pokud počasí jen trochu přálo, sedávala na prahu přede dveřmi a vyzvídala, co je kde nového. Jinak se starala o malé hospodářství ve dvorku nad struhou, které pozůstávalo z několika králíků, kozy, vlastního oříška u boudy a obecního kozla ve chlívku, který se povážlivě nakláněl. Nikdo nikdy neslyšel nějaké psí kvílení. Že se něco stalo prozrazovala jen kůže na plotě a vůně pečeného masa. Také jsem si jednou přivoněl k pekáči a brácha dokonce ochutnal, vonělo to jako hovězí. Když někdo potřeboval psí sádlo, a to bylo jediné, čemu se tehdy věřilo, že pomůže vyléčit nemocné plíce a černý kašel, který potrápil snad každé dítě, došel si do pastoušky. Kde měla brát chudá rodina peníze na maso, které potřeboval on, aby zvládl práci v lomě a děti, aby vyrostly. Nikdy žádné zvíře netrápil, jejich smrt byla rychlá a milosrdná. Otřesně na mě zapůsobilo po letech vyprávění člověka, který byl služebně v Koreji, že tam psy nejen jedí, ale před zabitím bijí a modřiny pokládají za pochoutku. I takový může být člověk.
   Člověk, jakožto tvor s nejvyvinutějším mozkem, se vmyslel do role pána tvorstva, který má právo zasahovat do života ostatních tvorů, chtít, aby mu sloužili za života nebo po smrti, která může být často milosrdnější než sám život plný trápení, utrpení a lidské zvůle. Zvířata nejsou zlá, zabíjí jen když mají hlad, když se brání nebo když je to naučil člověk.
   Byly doby, kdy by se bez koní neobdělala pole, aby bylo obilí na chleba, netočily by se žentoury, nejezdily by kočáry a lodi po řekách, nebylo by rytířských turnajů, ale i válečných polí nasáklých lidskou a koňskou krví. Nebyla by pověst o Horymírovu Šemíkovi a rčení Království za koně. Ale jako u všech tvorů, tak i u těchto ušlechtilých zvířat má život svůj začátek, ale také konec a o tom většinou rozhodují lidé a tak jen málo jich končí přirozenou smrtí, ale na koňských jatkách, kde se porážejí koně na maso, výrobu levných uzenin, konserv a hříběcích bifteků, a nikoho z těch, kdo si je koupí nezajímá je-li to maso z bělouše, hnědáka nebo vraníka nebo proč zabili hříbě, které si ještě nedávno poskakovalo ve výběhu. V době mých začátků byly v dosahu mého obvodu tři koňské porážky, v Lomnici, v Železném Brodě a v Pace. Koní jsem léčil spoustu, ale naštěstí jsem s těmito zařízeními téměř nepřišel do styku. Pro sedláky byla ztráta koně vždycky tragedií, pro koňské řezníky to byly žně. Sám jsem to zažil už jako kluk doma. Od veterináře se vždycky chtělo, aby rozhodl o smyslu a vyhlídkách léčení zvířete nebo o jeho včasném a šetrném usmrcení, které by ho zbavilo zbytečného utrpení, eventuelně umožnilo jeho posmrtné využití. Musí vždycky stát na straně těch, kteří chrání zvířata proti týrání nejen úmyslnému, ale i neúmyslnému neposkytnutím péče a podmínek, které zvířata ke svému životu a prosperitě potřebují. Měl by mít i odvahu rozhodnout, kdy je pro zvíře milosrdnější bezbolestná smrt než beznadějný život plný utrpení na řetězu nebo někde za mřížemi. O jednom veterináři, byl to už starý pán, se říkalo, že řešil beznadějné případy útěšnými slovy: "Zabte ji chudinku ať se netrápí!" a myslím, že v tom bylo i kus citu. Vždyť i u lidí se připravuje zákon o euthanasii.
   Takové myšlenky se mi často bez ladu a skladu honí hlavou, když vidím a slyším v televizi rozporuplné zprávy o tom, jak nějaký necita utloukl psa, jiný poranil koně nebo podpálil střechu nad útulkem pro koně, kteří už dosloužili, nebo zase, že pes pokousal a zmrzačil dítě i s matkou, která ho bránila. Jindy musím obdivovat odvahu lidí zachraňujících kotě z koruny stromu, koně uvízlého ve studni, lidi při důlních závalech , ze zřícených nebo zaplavených domů. Uvědomuji si krutost přírody při pohledu jak šimpanzí samec s gustem vykusuje svaly ze zadku ještě žijícího gazelího mláděte, nebo jak strach z hladu nutí stáda pakoňů vstoupit na cestě za pastvou do řeky plné hladových krokodýlů a riskovat smrt v jejich zubech. O co krutější jsou hladoví lvi rdousící ulovenou zebru nebo pakoně, aby zajistili potravu pro sebe a svoje mláďata, a kořist musí bránit proti nedočkavým hyenám, šakalům a supům, kteří vědí, že na ně také zbude, ve srovnání s lidmi, kteří na sever od rovníku se přežírají zatímco uprostřed Afriky děti umírají hladem a místo jídla dostávají zbraně,aby se mohly vzájemně mrzačit. A svět o tom ví.
  "Smrt není zlá" říká básník Wolker" smrt je jen kus života těžkého." Smrt je proměna, kdy ze živého tvora, s posledním dechem a úderem srdce, vyprchá teplo života a promění se v případě lidí v něco studeného, co nevnímá okolní svět, co je potřeba uklidit, pochopitelně s patřičnou úctou, kdy "pár srdcí se zachvěje v rose jak k ránu květiny", ale co žije dále v dětech a ve vzpomínkách. U většiny ostatních tvorů vzniká surovina, sloužící k výživě lidí nebo jiných živých tvorů nebo rostlin. Jeden tvor se stává potravou pro druhého.Zabitím na jatkách se promění kvičící vyděšené prase na vepřové, nechápavě se tvářící krávy a neukojení býci na hovězí, vystrašená telátka na telecí a všechna ta masa vyložená na pultech chlazených a pěkně osvícených, aby lahodila očím nakupujících, patřila ještě nedávno živým tvorům, žijícím a rostoucím proto, aby měl člověk co jíst. Mělo by to být dost pro všechny, ale jen tolik, kolik potřebují k životu. Dokud bude člověk jíst maso, budou se i zvířata zabíjet. Všechna ta zvířata mají pud sebezáchovy, strach o život, na jatkách je děsí pach krve,   nechápavě se dívají, na smrt těch před nimi. Naštěstí nemyslí jako lidé, ale zaslouží si, aby se s nimi do poslední chvíle jednalo s nejvyšší šetrností a ohleduplností a nepůsobila se jim zbytečná bolest.
   Na svém posledním působišti ve výkrmně prasat jsem měl možnost si ověřit kolik, chtěl jsem říct inteligence, ale to bych mohl urazit člověka, chytrosti dovedou prokázat během svého krátkého života prasata a přece se nad jejich zabitím nikdo nepozastavuje, protože ví, že dokud se bude jíst maso jinak to nebude. Čemu jsem se vždycky vyhýbal bylo maso z mláďat. Snad to bylo tou spoustou těch, kterým jsem pomohl na svět. Kdo neviděl nevinné oči kůzlat, skotačících kolem mámy, růžová selata rozvalená kolem nalitého vemene, nemotorný pokus ještě mokrého telete postavit se na nohy nebo mrštné poskoky hříbat, to asi nepochopí. Já jsem je viděl a proto bych jim rád popřál aspoň trochu radosti ze života.
 
Autorem povídek je veterinář v důchodu, pan MVDr. Vítězslav Šebek


Diskutovat o povídce můžete zde www.mojezvire.webnode.cz/ze-zapisniku-veterinare/
 


Vanda Ročková
Aktualizováno: 15.9.2008 13:34:49
Napsáno: 15.9.2008 12:39:38

Forum.

Vložit príspěvěk

13.8.2017

PlutoMusic

Usa online Odkaz to buy over the counter.

13.8.2017

futaleufu

Order pills online Odkaz buy cheapest generic online.

Vložit příspěvek
Používejte diakritiku. HTML značky zakázány. Diskutujte pouze k tématu. Pokud máte zájem o odbornou radu, napište spíše do veterinární poradny. Zde Vám autoři neodpoví.

Vložením diskuzního příspěvku souhlasíte s pravidly vkládání diskuzních příspěvků
Prosím přihlašte se pokud chcete komentovat
Text:
 
Publikování nebo šíření obsahu muj-pes.cz je bez písemného souhlasu redakce zakázáno: muj-pes.cz © 2010
Řešení problémů, webmaster: webmaster@muj-pes.cz; Redakce:info@muj-pes.cz