Malý münsterlandský ohař

Historie:

Na obou stranách německo-holandské hranice existovali na počátku 20. století heště poslední zbytky starých „ptačích psů“. Tito starkatí psi měli nespočet různých názvů, například heidewachtel, magisterhündchen ale i spione. Edmund Löns shromáždil poslední zbytky těchto ptačích psů a napsal o nich v tehdejších mysliveckých novinách toto: „ Tito münsterlandští křepeláci byli velmi oblíbení, byli to nejoceňovanější lovečtí psi. Byli chováni pro jejich ryze lovecké vlohy, bez ohledu na exteriér. Pohřešujeme tedy u těchto psů plánovitého chovu.. Mají většinou kolem 45 cm v kohoutku, jsou silně stavění a  dobře osvalení“. Toť ve stručnosti krátké svědectví z doby počátku 20. století. Jednalo se o křepeláky vystavující pernatou zvěř. Tamnější rozdrobený terén vyžadoval, aby se pes pohyboval neustále v blízkosti svého vůdce. Ačkoli se zároveň Löns zmiňuje o né zrovna vynikajícím čichu, vyzdvihuje jeho ochotu aportovat. V roce 1912 založil Löns klub Malého münsterlandského ohaře. Pro čistokrevný chov, který Löns ve své zprávě zmiňuje se využilo dvou tamnějších kmenů – chovů. Prvním z nich byl chov učitele Heitmanna – „Magisterhündchen“, který své psy nazýval vřesovištními křepeláky – heidewachtel. Tento kmen byl chován více než 40 bez příměsi cizí krve. Druhým odrazovým můstkem byl tak zvaný Dorstenův kmen – byli to psi asi 50 cm vysocí, pomalí a klidní a měli zvlněnou srst. Vestfálští vřesovištní křepeláci byli odjakživa bílohnědí s plotnami nebo pláštěm. Snaha byla i o přikřížení neměckého dlouhosrstého ohaře, ovšem psi neodpovídali loveckým nárokům – měli příliš těžkou hlavu a přehnaně bohaté osrstění.

Vzhled:

Malý münsterlandský ohař má středně dlouhou, hustou, k tělu přiléhající, hladkou a nezkadeřenou srst. Zbarvení je: bílé s hnědými tečkami a skvrnami nebo nádechem, často s bílou náprsenkou nebo skvrnou.

Povaha a využití:

Malý münsterlandský ohař je pohyblivý, živý, nikoliv však nervózní, lovecký pes. Je dobrosrdečný, přívětivý a důvěryhodný, téměř vždy má dobrou náladu. Velice miluje děti. Dnes je to oblíbený rodinný pes a stále se používá pro lov pernaté.

Péče:

Srst vyžaduje jen minimální péči. Dožívá se v průměru 13 až 14 let. Jakožto lovecký pes vyžaduje hodně pohybu.